Edvard Beneš we współpracy z Kremlem: polityka zagraniczna władz czechosłowackich na emigracji 1943 - 1945
Gespeichert in:
| 1. Verfasser: | |
|---|---|
| Format: | Buch |
| Sprache: | Polish |
| Veröffentlicht: |
Warszawa
Wydawn. Neriton [u.a.]
2009
|
| Ausgabe: | Wyd. 1. |
| Schlagworte: | |
| Online-Zugang: | Inhaltsverzeichnis Abstract |
| Beschreibung: | Zsfassung in engl., slowak. und tschech. Sprache u.d.T.: Edvard Beneš in cooperation with the Kremlin |
| Beschreibung: | 305 S. |
| ISBN: | 9788375430806 |
Internformat
MARC
| LEADER | 00000nam a2200000 c 4500 | ||
|---|---|---|---|
| 001 | BV035661662 | ||
| 003 | DE-604 | ||
| 005 | 20091202 | ||
| 007 | t | ||
| 008 | 090804s2009 |||| 00||| pol d | ||
| 020 | |a 9788375430806 |9 978-83-7543-080-6 | ||
| 035 | |a (OCoLC)432629932 | ||
| 035 | |a (DE-599)BVBBV035661662 | ||
| 040 | |a DE-604 |b ger |e rakwb | ||
| 041 | 0 | |a pol | |
| 049 | |a DE-12 |a DE-739 |a DE-M457 | ||
| 050 | 0 | |a DB2376.S65 | |
| 084 | |a NQ 4675 |0 (DE-625)128507: |2 rvk | ||
| 084 | |a 7,41 |2 ssgn | ||
| 100 | 1 | |a Kamiński, Marek K. |d 1948- |e Verfasser |0 (DE-588)124155731 |4 aut | |
| 245 | 1 | 0 | |a Edvard Beneš we współpracy z Kremlem |b polityka zagraniczna władz czechosłowackich na emigracji 1943 - 1945 |c Marek Kazimierz Kamiński |
| 250 | |a Wyd. 1. | ||
| 264 | 1 | |a Warszawa |b Wydawn. Neriton [u.a.] |c 2009 | |
| 300 | |a 305 S. | ||
| 336 | |b txt |2 rdacontent | ||
| 337 | |b n |2 rdamedia | ||
| 338 | |b nc |2 rdacarrier | ||
| 500 | |a Zsfassung in engl., slowak. und tschech. Sprache u.d.T.: Edvard Beneš in cooperation with the Kremlin | ||
| 600 | 1 | 4 | |a Beneš, Edvard <1884-1948> |
| 610 | 2 | 7 | |a Tschechoslowakei |b Exilregierung |0 (DE-588)4205964-1 |2 gnd |9 rswk-swf |
| 648 | 7 | |a Geschichte 1943-1945 |2 gnd |9 rswk-swf | |
| 650 | 4 | |a Außenpolitik | |
| 651 | 4 | |a Polen | |
| 651 | 4 | |a Sowjetunion | |
| 651 | 4 | |a Tschechoslowakei | |
| 651 | 4 | |a Czechoslovakia |x Foreign relations |y 1938-1945 | |
| 651 | 4 | |a Czechoslovakia |x Foreign relations |z Soviet Union | |
| 651 | 4 | |a Poland |x Foreign relations |y 1918-1945 | |
| 651 | 4 | |a Soviet Union |x Foreign relations |z Czechoslovakia | |
| 651 | 7 | |a Sowjetunion |0 (DE-588)4077548-3 |2 gnd |9 rswk-swf | |
| 689 | 0 | 0 | |a Tschechoslowakei |b Exilregierung |0 (DE-588)4205964-1 |D b |
| 689 | 0 | 1 | |a Sowjetunion |0 (DE-588)4077548-3 |D g |
| 689 | 0 | 2 | |a Geschichte 1943-1945 |A z |
| 689 | 0 | |5 DE-604 | |
| 856 | 4 | 2 | |m Digitalisierung BSBMuenchen |q application/pdf |u http://bvbr.bib-bvb.de:8991/F?func=service&doc_library=BVB01&local_base=BVB01&doc_number=017716087&sequence=000003&line_number=0001&func_code=DB_RECORDS&service_type=MEDIA |3 Inhaltsverzeichnis |
| 856 | 4 | 2 | |m Digitalisierung BSB Muenchen |q application/pdf |u http://bvbr.bib-bvb.de:8991/F?func=service&doc_library=BVB01&local_base=BVB01&doc_number=017716087&sequence=000004&line_number=0002&func_code=DB_RECORDS&service_type=MEDIA |3 Abstract |
| 940 | 1 | |n oe | |
| 999 | |a oai:aleph.bib-bvb.de:BVB01-017716087 | ||
| 942 | 1 | 1 | |c 909 |e 22/bsb |f 09044 |g 947.08 |
| 942 | 1 | 1 | |c 909 |e 22/bsb |f 09044 |g 437 |
Datensatz im Suchindex
| _version_ | 1804139352533499904 |
|---|---|
| adam_text | Spis
tresei
Wstęp
........................................................ 7
Rozdział I Ku polityce otwarcie prosowieckiej
..................... 10
Rozdział
II
W oczekiwaniu na podróż
Beneša
do Moskwy
............ 32
Rozdział III Wizyta
Beneša
w Związku Sowieckim
................... 70
Rozdział
IV
W orbicie sowieckich wpływów
........................100
Rozdział
V
Praktyczny sprawdzian sojuszu z Sowietami
..............145
Rozdział
VI
W kierunku okrojonego państwa satelickiego
..............200
Zakończenie
...................................................263
Conclusions
....................................................273
Závěr.........................................................
282
Záver
.........................................................291
Indeks osób
....................................................301
Edvard Beneš
in Cooperation with
the Kremlin. Foreign Policy of the
Czechoslovak Emigre Authorities,
1943-1945
Conclusions
In
1943-1945,
the foreign policy of the Czechoslovak
émigré
authorities was
characterised by extreme servility to the Soviet Union and unfavourable attitude
towards the legal Polish authorities in London. Thus, in the first half of
1943
the
émigré
Czechoslovak Council of Ministers did not play a positive role in the
matter of cooperation with the Polish government-in-exile. In practice, the Council
was just taking note of what had to voice Czechoslovak Foreign Minister Jan
Masaryk
and Minister of State in the Czechoslovak Ministry of Foreign Affairs
Hubert Ripka. The latter played more important part in the Czechoslovak Ministry
of Foreign Affairs as he was the mouthpiece for the opinions and political line of
President
Edvard Beneš
in the department. On the initiative of Finance Minister
Ladislav Karel
Feierabend,
at the extraordinary meetings of the government on
January
19
and February
2, 1943,
Ripka presented a course of Czechoslovak
policy towards Central Europe. As it followed, the Polish side had in fact no
chance of rapprochement in any form with the Czechoslovak state, i.e. of alliance
or confederate convention with it. Any such possibility was conditioned by
a number of prerequisites, the most important being an agreement of the Polish
government with the Soviets, which meant the Polish consent to give up the
eastern territories of its state to the Soviet Union. The Czechoslovak government
did not change its attitude even after Stalin broke off diplomatic relations with
Polish government-in-exile on April
25, 1943,
thus espousing in actual fact the
Soviet side, responsible for the so-called Katyn Forest Massacre of Polish mili¬
tary officers in the spring of
1940.
On May
7, 1943,
the Czechoslovak Council
of Ministers approved the thesis forwarded by State Minister Ripka that on April
23, 1943,
Beneš
achieved the biggest success of his policy, since he secured
the consent of the Soviets to form an alliance with them which could also be
joined by Poland. At the same time Czechoslovak ministers, deaf to the warnings
of Polish politicians, showed understanding for the statement made by Ripka that
in that way the Soviet Union expressed its goodwill to maintain external
sover-
274
Conclusions
eignty and internal independence not only of Czechoslovakia but also of Poland.
In fact, Stalin succeeded thanks to the Czechoslovak authorities in London in
driving a wedge between the governments of Czechoslovakia and Poland. For the
Czechoslovak government, indoctrinated by
Beneš
by the agency of Ripka, there
was no such a thing as the danger of Soviet expansionism aiming at the annexa¬
tion of Eastern Europe and
vassaling
Central Europe, including Poland, deprived
by the USSR of its eastern territories, and Czechoslovakia. The only thing that
mattered was the German deterrent. The Czechoslovak government was unable
to understand that the agreement with Poland could seriously impede the Soviet
penetration in Central Europe as it would increase the possibility of mobilisation
of the Anglo-Saxon powers against the expansive Soviet policy.
In June
1943
Edvard Beneš
pro-Soviet foreign policy encountered some
serious difficulties from the British side. The British decided that the alliance
made by the team of the Czechoslovak president with the Soviet government
would further isolate the Polish government-in-exile and would make it more
difficult to induce the Soviets to re-establish diplomatic relations with it. British
Foreign Minister Anthony Eden was not so much against the visit of the Czecho¬
slovak president in Moscow itself as against signing at this occasion of a treaty
of friendship, mutual assistance and post-war cooperation between Czechoslo¬
vakia and the Soviet Union. He invoked here the verbal agreements with the
Soviets of June and July
1942
that pledged the Great Britain and the Soviet Union
not to enter any alliance with smaller allied states without the prior settlement
between themselves. The Soviets, however, denying any such limitations in this
regard, rejected the possibility of
Beneš
visiting Moscow without signing the
political treaty. The president took the position that it was up to the Soviets and
the British to resolve the discrepancies before his visit to the Soviet Union. At
the same time the members of the Czechoslovak government began to display
different attitudes towards the problem.
Masaryk
seemed to be not so keen on the
hasty treaty with the Soviets. Minister of State in the Ministry of Foreign Affairs
Ripka, on the other hand, appeared to hold it against
Beneš
that he was not pro-
Soviet enough. The Czechoslovak government headed by its Prime Minister Msgr.
Jan Šrámek,
fearing the reaction of the Czechoslovak Council of State with
a number of active Communists and their followers, decided on the anti-British
course and led to the issuing of a diplomatic note being the government resolu¬
tion of September
24, 1943.
Šrámek
was met with a firm British response in the
form of a memorandum of October
16, 1943,
in which the British rejected the
Czechoslovak thesis that initially, in April
1943,
they had expressed a sympathetic
understanding of the Czechoslovak idea and then in June
1943
changed their atti¬
tude.
Beneš
was very discontented with this disagreement and put the blame for
it on Ripka. Eventually, however, Eden at the Moscow conference of the foreign
ministers of the Great Britain, the Soviet Union and the United States, yielded to
Molotov
on October
24, 1943,
and agreed to the visit by
Beneš
to Moscow in
Conclusions
275
order to sign an alliance treaty. Thus, for the time being, the Czechoslovak pres¬
ident could have felt illusory satisfaction, since he did not understand that his
political course in the final analysis would lead to
vassaling
Czechoslovakia by
the USSR.
The visit by
Beneš
to Moscow in December
1943
crowned the about six-
months efforts of the Czechoslovak diplomacy to make the whole undertaking
succeed. The main point on the agenda was the Czechoslovak-Soviet Treaty of
Friendship, Mutual Assistance and Post-War Cooperation signed on December
12, 1943.
Beneš
was under the impression that in this way he would guarantee
Czechoslovakia s independence and sovereignty and non-intervention in its
domestic affairs. Equally important were the talks by the president with the Soviet
dictator, chairman of the Council of Commissars Joseph Stalin and his henchman,
commissar for foreign affairs Vyacheslav
Molotov.
Beneš
presented his postulates
which both Soviet leaders appeared to approve of, as for instance the question of
the transfer of the German and Hungarian minorities from the Czechoslovak state.
The president could, therefore, believe that he had succeeded in securing under¬
standing of the both Soviet politicians. In the meantime, at Molotov s suggestion,
Stalin rejected the possibility to sign any obligation included in the protocol
prepared by
Beneš
on various questions discussed in the bilateral talks. Both the
Soviet leaders, of course, stressed that they could not interfere with internal affairs
of the Czechoslovak state, but this did not prevent Stalin from voicing the opinion
that Czechoslovakia should get rid of the old democracy as it was incapable
of further existence and was doomed to fall. Communists, mobilised by the
dictator and with
Gottwald
at their head, began to put pressure on
Beneš
which
was to destabilise the Czechoslovak
émigré
authorities by the end of the war. The
president gave in to pressure, and even suggested himself to create within the
post-war Czechoslovak government a bloc of left-wing parties in which the
leading role would be played by communists. Thus, in actual fact,
Beneš
was
detrimental to the cause of the independent Czechoslovak state. His actions could
also have harmful consequences for the future fate of Central Eastern Europe.
Such threat became most evident when, questioned by Stalin,
Beneš
commented
on Polish affairs. The Czechoslovak president seemed to have been giving the
Soviet dictator hints about a further course of action toward the legal Polish
government-in-exile, while declaring at the same time his support for Soviet
efforts to disintegrate the Polish authorities in London. An assessment of
Beneš
visit have to lead to the conclusion that his appeasement policy towards the Soviet
Union, aiming at the expansion of its territory and political system, was doomed
to fail, what the Czechoslovak president seemed not to understand at all.
Having returned from his visit to Moscow in December of
1943,
which he
regarded as the most important success of his foreign policy,
Edvard Beneš
devoted himself even more fervently to play on the international stage the role of
the Soviet agent of influence. In his opinion, a constant demonstration of pro-
276
Conclusions
Sovietism would strengthen the position of the Czechoslovak emigre authorities,
also in the eyes of the Anglo-Saxon powers. Indeed, initially his conduct met with
sympathetic reaction of British Prime Minister Winston Churchill, who hoped that
Beneš
could be used to force the Polish government-in-exile to capitulate to the
Soviets territorial claims. The Czechoslovak president sought also to suggest to
the Polish side that it should accept the Soviet demand to remove certain politi¬
cians from the leadership of the Polish state, thus agreeing to decompose its own
authorities. In this way he acted to the best Soviet interest, making clear at the
same time that he did not play the role of mediator and did not want to interfere
in other states affairs. The realization of Churchill s intention, backed up by
Beneš,
did not succeed, and the president himself was surprised at the brutal
Soviet anti-Polish propaganda in the January of
1944
that, on the one hand, made
the conflict public, which
Beneš
had not expected, while on the other it proved
that Stalin had no intention to reach an agreement with the Polish side.
Beneš
nevertheless stuck to his pro-Soviet course in foreign policy. The position of the
Czechoslovak authorities diminished in importance in British government circles
which began to regard
Beneš
and his team as an outpost of Soviet influence
which, in fact, was true. The Czechoslovak president attempted to remedy it,
trying at the end of March
1944
to convince the British side that it would be in
the best British interest to give the Czechoslovak state a big financial loan in order
to activate Czechoslovak economic potential and thus counterbalance Soviet influ¬
ence with the British one. Moreover,
Beneš
and his team were under constant
pressure of the Soviets demanding that active resistance movement was organised
in the Czechoslovak lands. When, at the beginning of February of
1944,
Beneš
called for its formation, he seemed to doubt the effectiveness of his appeals. At
any rate, over a month later such a view was expressed by
Beneš
secretary
Eduard
Táborský
in his diaries. The Czechoslovak authorities knew that the situation
could be further complicated because the Soviet military circles made it clear in
their talks with Czechoslovak generals that in their plans Slovakia was to become
a great terrain of partisan fighting engaging the specific German forces.
Beneš
scored only a qualified success when he lead to the Czechoslovak-Soviet agree¬
ment on administration of the Czechoslovak territories after the entry of the Red
Army signed on May
8, 1944,
since he did not succeed in reaching similar agree¬
ments either with the Great Britain or the United States which, in fact, was a result
of the constant manifestation by the Czechoslovak authorities of their pro-Soviet
stance. The Czechoslovak
émigré
authorities had voluntarily entered the orbit of
Soviet influence and were gradually falling into increased dependence on the
Kremlin.
Only by the end of February of
1944,
the Czechoslovak emigre authorities
decided to officially recognise the dates of September and October of
1938
as the
beginning of the state of war between Czechoslovakia on the one side and
Germany and Hungary on the other. President
Edvard Beneš
wanted to relate the
Conclusions
277
defeat of the Czechoslovak state to the events associated with the Munich Confer¬
ence, and not to the liquidation of the Second Czecho-Slovak Republic by the
Third Reich in mid-March of
1939.
The latter variant would prevent him from
regarding the Czech border lands inhabited by German population as an integral
part of he Czechoslovak state, since under the Munich Agreement Czechoslovakia
was compelled to surrender these lands to Germany. Another serious problem for
Beneš
and his team was that the pro-Soviet course of their foreign policy caused
the British government circles to gradually lose trust in the Czechoslovak
émigré
authorities and rejected the possibility to reach a Czechoslovak-British agreement
similar to that with the Soviets of May
8, 1944.
Beneš
had to satisfy himself with
a somehow dubious British praise that his policy was very clever and a pros¬
pect of possible agreement with the British side on cultural convention which, in
Beneš
intention, would be a proof that Czechoslovakia did not entirely lose its
political ties with the West.
As regards the relations with the Soviet Union, the Czechoslovak side had
a foretaste of what could await it in the future, when the Red Army would begin
to occupy the lands belonging to the Czechoslovak Republic before the Munich
Pact. In April of
1944,
the issue of the so-called invasion banknotes emerged
that the Soviets undertook to print, trying at the same time to impose their own
specimen of notes so that beside the Czech inscriptions there would also be
distinct inscriptions in Slovakian on each banknote. The Czechoslovak authori¬
ties, however, succeeded in their endeavours and the money was printed according
to their theory of Czechoslovakism, i.e. the existence of one Czechoslovak nation.
The role played in the whole affaire by the Czechoslovak ambassador to Moscow,
Zdeněk
Fierlinger, was especially ambiguous. The Czechoslovak Council of State
tried in vain to remove him from the post as he evidently served the interests of
the Soviets. But that was the very reason for which they proved powerless, since
they feared adverse reaction of the Kremlin. For the same reason
Beneš
decided
to dismiss Fierlinger from his post only after the end of the war. In all probability
he did not assume that at that time Fierlinger would emerge as prime minister of
a new Czechoslovak government.
Similarly,
Beneš
let himself to be used again at the beginning of June,
1944,
by Soviet Ambassador Victor Lebedev, and played the role of Soviet agent urging
Polish Prime Minister
Stanislaw
Mikołaj czyk
before his visit to the United States
to capitulate to Soviet demands of decomposition of the Polish government-in-
exile and to Soviet territorial claims against the Polish Republic. In the first half
of July of
1944
Beneš
carried his servility to Lebedev so far that he declared the
participation of Czechoslovakia in a future war against the West at the Soviet side.
On the other hand, however, there was a very little progress in the talks that lasted
for over three months, from the end of May to August of
1944,
between the
Czechoslovak government and the Provisional Government of the French Republic
under the leadership of General Charles
de
Gaulle, on a joint declaration which
278
Conclusions
would anew make null and void the Munich agreements with their all conse¬
quences . The declaration was signed only on August
22, 1944.
Czechoslovak
Foreign Minister
Jan Masaryk
realised that without the exchange of letters
between himself and French Ambassador Maurice Dejean, made classified at the
request of the French side which did not want to further weaken the position of
the Polish government-in-exile, the declaration would be of only limited impor¬
tance to the Czechoslovak side. It seems evident that it were the French authori¬
ties, not the Czechoslovak ones, that had more understanding for exceptionally
adverse circumstances in which the Polish government had to operate. The Czech¬
oslovak authorities wanted to remind in the published text the obligations assumed
by the French National Committee on September
29, 1942,
to the detriment of
the interests of Poland and against its principle of territorial integrity. Fierlinger,
on the other hand, threatened
Masaryk
that the Soviet authorities could regard the
French-Czechoslovak declaration as an expression of desire to weaken the Czech¬
oslovak-Soviet alliance. Indeed, the
Beneš
team in their efforts to ensure
rapprochement with France tried to compensate for the impossibility of effective
political cooperation with the West through the Great Britain that was very suspi¬
cious of the pro-Soviet course of the Czechoslovak foreign policy.
In the meantime, the Soviets gradually created favourable conditions for insti¬
gating armed uprising in Slovakia. Naturally, they did not want to liberate Slovakia
from German occupation. All the Kremlin wanted was to turn the Slovak lands
into a battlefield, thus engaging the German forces and facilitating the advance
of the Red Army. To this end, the Soviets planed to use both the Slovak forces
and the partisan movement inspired from the outside, from the Soviet Union. In
such situation,
Beneš,
Czechoslovak Minister of Defence General Sergei Ingr and
head of the Military Mission in Moscow General
Heliodor
Píka
should have been
very careful, bearing in mind interests of the Slovak people. Nevertheless, they
engaged in the launching of the uprising on August
29, 1944.
Czechoslovak poli¬
ticians asked for Soviet assistance, insisting at the same time that it should not
go beyond the strategic plans of the Red Army. They showed their reluctance to
cause the Soviet side such a trouble as the Warsaw Uprising. At the very outset
of the insurrection General Ingr seemed to have no illusion about its fate and was
sure it would fail. It appeared that
Beneš
was exploiting the uprising, using it for
propaganda purposes as an example of active Czechoslovak participation in armed
combat against the Germans. The only thing he was initially afraid of, was
a competition on the part of General Ferdinand
Čatloš,
a Minister of Defence of
the Slovak Republic, who offered his services to the Soviets. Stalin, however,
preferred to use the Czechoslovak president for his political and military purposes.
The uprising, having received no effective help either of the Soviet Union or of
the Anglo-Saxon powers, suffered defeat. Except that Czechoslovakia had the alli¬
ance only with the Soviets.
After the defeat of the Slovak uprising
-
with the takeover of
Banská
Bystrica
Conclusions
279
by the German forces on October
27, 1944 -
the Czechoslovak
émigré
authori¬
ties were confronted with the problem of Subcarpathian
Ruthenia.
Beneš
and
Czechoslovak government-in-exile did not expect the Soviets to violate the Czech¬
oslovak-Soviet Treaty of Friendship of December
12, 1943,
and the agreement
of May
8, 1944,
stipulating that a civilian administration on the territories occu¬
pied by the Soviet troops would be transferred to the Czechoslovak government.
Sent to Subcarpathian
Ruthenia,
Czechoslovak government Delegate for the liber¬
ated territories
František Němec
landed with his team on October
28, 1944,
at the
town of
Chust.
As it soon turned out, his mission, which was to take over the
control of Subcarpathian
Ruthenia,
was unfeasible due to the Soviet-inspired anti-
Czechoslovak activities in this territory. The whole policy pursued so far by
Beneš,
who counted on winning Soviet favour by submissiveness of Czechoslo¬
vakia, crumbled into ruin. Indeed, there was no better indication of the true Soviet
attitude towards the Czechoslovak authorities than forced conscription of local
people to the Red Army, which Delegate
Němec
was unable to prevent.
In their perfidy the Soviets maintained that the central authorities in the
Kremlin had no right to hinder the willingness of local people to unite with the
Ukrainians inhabiting the Soviet Union. The convention of national councils at
Mukachevo, undoubtedly organised by the Soviets, issued on November
26,1944,
a manifest that affirmed unification of so-called Transcarpathian Ukraine with
Soviet Ukraine and its separation from Czechoslovakia. The decision was taken
to establish a National Council of Transcarpathian Ukraine that on November
30,
1944,
demanded that
Němec
with the government delegation should promptly
leave the territory of Transcarpathian Ukraine in three days time. Yet, the govern¬
ment delegate had enough courage to resist the demand. Stalin, on the other hand,
by the end of January pretended that he had a bad grasp of the situation in the
region, although he himself orchestrated the events. He maintained that he did not
know of the National Council of Transcarpathian Ukraine s ultimatum addressed
to
Němec.
He suggested that the situation resulted from alleged Ukrainian nation¬
alism. Already in the first half of December of
1944
Beneš
advanced the utterly
absurd thesis that attributed the blame for the state of affairs in Subcarpathian
Ruthenia to Ukrainian nationalism which purportedly slipped out of Moscow s
control. He also asserted, demonstrating his great naivety, that even if the Soviets
had pursued an expansive policy, they would do it in some other ways, as it was
enough for them to ask for the unification of Subcarpathian Ruthenia to the USSR
and he would have agreed. Since the Soviet had not turned to him, it was a proof
-
in his opinion
-
that the Soviet state authorities did not threaten the territorial
integrity of the Czechoslovak state.
In fact,
Beneš
had no idea how to resolve the troublesome situation. Mean¬
while, since December
11, 1944,
government Delegate
Němec
was in Moscow
and, after appropriate indoctrination, lost the remains of his will to resist and
accepted the Soviet interpretation of the events taking place in Subcarpathian
280
Conclusions
Ruthenia.
Thus, he acknowledged that the Soviet actions of anti-Czechoslovak
character in this territory was in fact self initiated people s movement and stated
that the Soviet Union kept to the conditions of pacts and international agreements.
At the end of December of
1944
he also suggested to
Beneš
that an immediate
proposal be made to the Soviets to undertake talks on cession of Subcarpathian
Ruthenia.
At the same time he expressed his concern that should his proposal be
rejected, a similar course of events could take place in the future in Slovakia.
Beneš,
however, firmly opposed
Němec,
and at the beginning of January
1945
stated that he disagreed with the proposal since its acceptance would damage the
international prestige of the Czechoslovak Republic and give rise to a new sensi¬
tive problem of the border between Subcarpathian
Ruthenia
and Slovakia. In
Beneš
opinion to follow the course proposed by
Němec
would mean to acknowl¬
edge defeat of the pro-Soviet policy of the Czechoslovak emigre authorities.
A difference in the attitudes of
Beneš
and
Němec
towards Subcarpathian
Ruthenia
was that that the president wanted Czechoslovakia to capitulate in the least unfa¬
vourable time possible, i.e. after the war ended, while the government delegate
wanted it as soon as possible, regardless of the present circumstances. Both the
politicians left out of account the possibility to oppose the Kremlin s designs,
even by way of diplomacy. In the meantime, the Soviet authorities allowed the
Czechoslovak government delegation, whom during all their stay in Subcarpathian
Ruthenia
they denied the right to have their own radio, to move to
Koshice in
Slovakia on February
1, 1945.
The mission of
Němec
definitively came to its end,
turning into a discreditable fiasco.
Beneš
suffered defeat also in other questions. Stalin managed to impose on
the Czechoslovak government its consent to recognise the puppet Polish govern¬
ment, so-called the Provisional Government of the Polish Republic , which took
place on January
30, 1945,
and to establish diplomatic relations with it. The
Soviet dictator frightened the Czechoslovak president with the possibility of
formally solving the problem of Subcarpathian Ruthenia s reunion with the Soviet
Union earlier
,
before the war ended. Stalin also prevented
Beneš
and his team
from dictating the condition of their recognisance for the Polish puppet govern¬
ment, which they wanted to be a favourable for the Czechoslovak authorities
declaration of the so-called Provisional Government of the Polish Republic
about the question of Zaolzie [the disputed area of Teschen Silesia, West of the
Olza
River, literary meaning lands beyond the
Olza
River ]. Furthermore, the
Czechoslovak side did not receive the effective support of the Soviet circles in
the question of including in a truce agreement with Hungary (it was signed on
January
20, 1945)
the provision for the expulsion of the Hungarians from Czech¬
oslovakia, so-called transfer , and the date
-
indicated by the Czechoslovak side
-
of the Autumn of
1938
as the beginning of a state of war between Czechoslo¬
vakia and Hungary. This was prevented by the British, and the Soviets did not
want to break a lance over the issue. The Czechoslovak authorities did not see
Conclusions
281
the realisation of their postulate to include in the truce agreement a statement that
the Hungarian authorities would regard as null and void all regulations pertaining
to the Hungarian territorial gains of
1938
and
1939
acquired at the expense of
Czechoslovakia. Thus, by the end of
1944
and at the beginning of
1945,
Beneš
and his team suffered nothing but fiascos and defeats. No wonder that at the end
of January
1945
the British Ambassador Philip Nichols addressed State Minister
Ripka with a question of purposefulness of the Soviet-Czechoslovak alliance. In
the meantime, in Moscow
Beneš
was awaited by Stalin getting ready to take over
the hegemony of Czechoslovakia.
The last
Beneš
visit to Moscow took place on March
17
to
31, 1945.
This
time the main interlocutor was not Stalin but
Molotov,
which showed that the
Soviet hosts attributed less importance to the visit than to the one of December
of
1943.
Molotov,
obviously by Stalin s order, imposed on
Beneš
a written consent
to the incorporation of Subcarpathian
Ruthenia
to the Soviet Union. In exchange,
the Czechoslovak president was given a written statement that the present border
between Slovakia and Transcarpathian Ukraine in Czechoslovakia should be
preserved without changes . Molotov s promise, however, proved to be an empty
one. On June
29, 1945,
the representative of both states
-
Prime Minister Fier-
linger and State Secretary in the Czechoslovak Ministry of Foreign Affairs
Vladimir dementis on the Czechoslovak side and Soviet Commissar for Foreign
Affairs
Molotov
on the other
-
signed in Moscow a treaty supplemented by an
additional protocol which formally and definitely annexed Subcarpathian
Ruthenda
to the Soviet Union. Nevertheless, the border between Subcarpathian
Ruthenia
and Slovakia was changed to the disadvantage of Czechoslovakia. The March
visit of
Beneš
to Moscow brought about the dissolution of the Czechoslovak
government-in-exile on April
2, 1945
and two days later, on April
4, 1945,
estab¬
lishment in
Koshice
a new government composed in Moscow and dominated by
Communist. The policy pursued by
Beneš
ended in failure. The Czechoslovak
Republic entered the post-war period as a state deprived of parts of its territory
and a satellite of the Soviet Union. The most likely prospect for Czechoslovakia
was that it would be further embedded into relationship of deeper dependence
upon the Kremlin. And it is difficult not to perceive that
Beneš,
who during the
war strived vigorously for recognition of integrity of the pre-Munich borders of
Czechoslovakia in international policy, gave the Soviets his consent to violate it.
He did not, however, wanted to admit it, as he would have had to acknowledge
that his foreign policy was an absolute discredit to him and cast doubts on all his
activity in the role of the defender of interests of the Czechoslovak Republic.
Translated by
Grażyna Waluga
Edvard
Beneš ve spolupráci s Kremlem.
Zahraniční politika československých
úřadů v emigraci
1943-1945
Závěr
Zahraniční politika československých exilových orgánů v létech
1943-1945
se vyznačovala daleko dalekosáhlou servilitou vůči Sovětskému svazu a ne
zrovna vstřícným postojem
к
legálnímu středisku polské moci v Londýně.
Československá exilová vláda tedy neodehrála v první polovině roku
1943
pozi¬
tivní roli pokud se jedná o spolupráci
s
polskou vládou v exilu. V podstatě brala
na vědomí to, co hlásali československý ministr zahraničí Jan Masaryk a státní
ministr v československém ministerstvu zahraničí Hubert Ripka. Ten druhý však
odehrával v tomto ministerstvu důležitější roli. Byl v něm mluvčím názorů a poli¬
tické linie prezidenta Edvarda Beneše. Z iniciativy ministra financí, Ladislava
Karla Feierabenda, Ripka představil na mimořádných zasedáních vlády
19.
ledna
a
2.
února
1943
koncepci československé politiky vůči střední Evropě. Z této
koncepce vyplývalo, že polská strana prakticky neměla žádnou šanci na sblížení
v jakékoliv formě
s
československým státem, tzn. na uzavření
s ním
spojenecké
smlouvy či konfederační dohody. Taková eventualita byla zajištěna celou řadou
podmínek, z nichž nejdůležitější byla „dohoda polské vlády se Sověty čili její
souhlas
s
přenecháním jim východního území polského státu. Kdy
25.
dubna
1943
Stalin přerušil diplomatické styky
s
legální polskou vládou v exilu, českoslo¬
venská vláda nezměnila své stanovisko, byla prakticky po sovětské straně, která
byla zodpovědná za hromadné
vyvraždení
polských důstojníků, mimo jiné najaře
1940
v Katyni.
7.
května
1943
československá vláda aprobovala tezi státního
ministra Ripky, že
23.
dubna
1943
Beneš zaznamenal „největší úspěch své poli¬
tiky, neboť dostal souhlas sovětských orgánů
к
uzavření
s nimi
spojenecké
smlouvy,
k níž
by se mohla připojit polská strana. Rovněž Ripkovo tvrzení, že
tímto způsobem se Sovětský svaz vyjádřil pro zachování vnější, ale i vnitřní nezá¬
vislosti nejen Československa, ale taky Polska, nalezlo pochopení
u
českosloven¬
ských ministrů, kteří nereagovali na varování polských politiků. Ve skutečnosti
díky postoji československých exilových orgánů se Stalinovi podařilo hluboce
znepřátelit vlády Československa a Polska. Zdálo se, že pro československou
Závěr
__________________________________________________ 283
vládu, indoktrinovanou Benešem prostřednictvím Ripky, nebezpečí sovětské
expanzivity, jejímž cílem bylo pohlcení východní Evropy a vasalizace střední
Evropy spolu
s
Polskem, které by bylo zbaveno jeho východního území ve
prospěch Sovětského svazu,
a s
Československem, vůbec neexistuje. Brán
v úvahu byl pouze německý „bubák . Československá vláda nemohla pochopit,
že dohoda
s
Polskem by mohla Sovětům výrazně ztěžit penetraci ve střední
Evropě, poněvadž zvětšovala šanci na mobilizaci anglosaských velmocí proti
expanzivní sovětské politice.
Prosovětská zahraniční politika Edvarda Beneše narazila v červnu
1943
na
vážné problémy z britské strany. Britové totiž dospěli
к
názoru, že kdyby skupina
československého prezidenta uzavřela spojeneckou smlouvu se sovětskou vládou,
mělo by to za následek další izolaci polské vlády v exilu a těžko by bylo naklonit
Sověty, aby
s
ní opětovně navázali diplomatické vztahy. Britský ministr zahra¬
ničních věcí
Anthony
Eden nebyl ani tak proti samotné návštěvě českosloven¬
ského prezidenta v Moskvě, jako si nepřál podepsání
u
této příležitosti smlouvy
o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci se Sověty. Povolal se přitom
na ústní jednání z června a července
1942
se sovětskou stranou, obligující Velkou
Británii a Sovětský svaz
к
nepodepisování
-
bez předchozí úmluvy
-
spojenec¬
kých smluv
s
menšími aliančními státy. Sovětská strana popřela svůj souhlas
s
jakýmkoliv omezením v tomto ohledu, odmítla možnost příjezdu Beneše do
Moskvy bez podepsání na místě politické dohody. Prezident zaujal stanovisko, že
Sověti a Britové by si měli mezi sebou vyjasnit rozdílné názory předtím, než
odjede do Sovětského svazu. V československých orgánech se však začaly rýsovat
rozdíly v přístupu
к
celému problému. Ministr zahraničních věcí Masaryk nena-
léhal na rychlé podepsání smlouvy se Sověty. Státní ministr v ministerstvu zahra¬
ničních věcí Ripka byl rozhodnut vytknout Benešovi, že prezident je málo proso-
větský. Československá vláda v čele
s
předsedou Msgre. Janem Šrámkem v obavě
před reakcí československé státní rady, v níž aktivní byli komunisté a jejich
přívrženci, zvolila kurs
s
antibritským vyzněním a zaslala diplomatickou
nótu,
která byla vládní rezolucí z
24.
září
1943.
Odpovědí byla rozhodná britská
riposta
v podobě memoranda z
16.
října
1943,
v němž Britové odmítli československou tezi,
která tvrdila, že v dubnu
1943
nejdříve vyjádřili vstřícné pochopem pro koncepci
československo-sovětské spojenecké smlouvy a pak, v červnu
1943,
změnili názor.
Beneš byl velmi nespokojen se střetem,
к
němuž došlo
s
britskou stranou, a zodpo¬
vědným za to učinil Ripku. Nakonec však Eden během moskevské konference
ministrů zahraničních věcí Velké Británie, Sovětského svazu a Spojených států
24.
října
1943
ustoupil Molotovovi a souhlasil
s
Benešovým příjezdem do Moskvy
к
podepsání spojenecké smlouvy. Československý prezident mohl mít alespoň na
okamžik iluzorní pocit satisfakce, protože nechápal, že politická linie, kterou přijal,
musí nakonec vést
к
vasalizaci Československa Sovětským svazem.
Benešova návštěva Moskvy v prosinci
1943
zakončila téměř půlroční úsilí
československé diplomacie směřující
к
realizaci celého předsevzetí. Hlavním
284
Závěr
bodem programu bylo podepsání
12.
prosince
1943
československo-sovětské
Smlouvy o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci. Benešovi se
zdálo, že tímto způsobem zaručí Československu nezávislost a suverenitu a také
nevměšování se do jeho vnitřních záležitostí. Neméně důležité byly rozhovory
prezidenta se sovětským diktátorem, předsedou rady komisařů Josefem Stalinem
a jeho pravou rukou, komisařem zahraničních věcí Vjačeslavem Molotovem.
Beneš na nich sdělil své požadavky, na něž oba sovětští činitelé, jak se zdálo,
reagovali kladně, jako např. v otázce vysídlení německého a maďarského obyva¬
telstva z československého státu. Prezident tedy mohl nabýt dojem, že dosáhl
úspěch, že se setkal
s
pochopením obou sovětských politiků. Avšak Stalin na
Molotovův návrh odmítl možnost podepsat jakékoliv závazky v protokolu
záležitostí, které byly předmětem bilaterálních jednání, připraveném Benešem.
Samozřejmě oba sovětští činitelé v jejich průběhu zdůraňovali, že se nemohou
vměšovat do vnitřních záležitostí československého státu, co Stalinovi vůbec
nepřekáželo ve vyjádření názoru, že by se měl zbavit „staré demokracie jako
„neschopné života a odsouzené
к
zániku. Českoslovenští komunističtí činitelé
v čele
s
Klementem Gottwaldem, zaktivizovaní diktátorem, začali vyvíjet na
Beneše nátlak, který měl vést
к
destabilizaci česekoslovenských exilových orgánů
koncem války. Prezident podlehl tomu nátlaku a dokonce sám byl iniciátorem
utvoření v poválečné československé vládě bloku levicových stran, v němž by
vedoucí úlohu hráli komunisté. Fakticky tedy Beneš škodil nezávislému česko¬
slovenskému státu. Jeho počínání mohla mít negativní vliv na další osudy stře-
dovýchodní Evropy. Nejvýrazněji se nebezpečí tohoto druhu projevilo tehdy,
kdy Beneš odpovídal na Stalinovy dotazy a hovořil o záležitostech, týkajících se
Polska. Československý prezident jakoby napovídal sovětskému diktátorovi, jak
má dále jednat vůči legální polské vládě v exilu, přičemž deklaroval podporu
sovětským opatřením vedoucím
к
dekompozici polského mocenského střediska
v Londýně. Hodnocení Benešovy návštěvy v Moskvě musí vést
к
závěru, že
jeho politika appeasementu vůči Sovětskému svazu, směřujícímu
к
územní
a systémové expanzi, byla odsouzena
к
neúspěchu, co
-
jak se zdá
-
českoslo¬
venský prezident vůbec nechápal.
Edvard Beneš po návratu z návštěvy v Moskvě v prosinci
1943,
již považoval
za nejvýznamnější úspěch své zahraniční politiky,
s
ještě větší než dosud angažo¬
vaností začal vystupovat na mezinárodním fóru v roli sovětského agenta vlivu
(wpływu).
Soudil, že neustálé manifestování prosovětizmu upevní pozici česko¬
slovenských exilových orgánů rovněž vůči anglosaským velmocem. Jeho postup
se nejdříve setkal opravdu se vstřícným přijetím ze strany britského premiéra
Winstona Churchilla.
Churchill
totiž počítal
s tím,
že
se podan
využít Beneše
к
vynucení na polské exilové vládě kapitulaci vůči sovětským územním nárokům.
Československý prezident se rovněž snažil sugerovat polské straně, aby akcep¬
tovala sovětské požadavky ohledně odstranění některých politiků z vedení
polského státu
-
čili aby souhlasila
s
dekompozicí vlastního mocenského stře-
Závěr
285
diska.
Výrazně tedy jednal v sovětském zájmu, ale současně tvrdil, že zde nevy¬
stupuje v roli zprostředkovatele a že se nechce vměšovat do cizích záležitostí.
Realizace Churchillova úmyslu, využívajícího Benešovu podporu, se nepodařila,
prezident se zase dal v lednu
1944
zaskočit brutální antipolskou akcí sovětské
propagandy, která najedná straně vedla ke zveřejnění konfliktu, co Beneš nečekal,
na drahé potvrzovala, že Stalin ve skutečnosti nepředpokládal, že dojde
к
poro¬
zumění
s
legální polskou vládou. Nicméně Beneš nehodlal rezignovat na proso-
větskou linii zahraniční politiky. Pozice československých orgánů ztrácela význam
v britských vládních kruzích, které začaly vnímat Beneše a jeho skupinu
—
v souladu
s
faktickým stavem -jako „přední hlídku sovětských vlivů v Evropě.
Československý prezident se snažil tomu čelit a koncem března
1944
usiloval
přesvědčit britskou stranu, že v jejím vlastním zájmu je jak nejrychlejší poskyt¬
nutí československému státu velké finanční půjčky
к
oživení hospodářského
potenciálu Československa, a tímto způsobem vyvážení sovětských vlivů vlivy
britskými. Beneš a jeho skupina kromě toho byli pod neustálým nátlakem
Sovětů, kteří se dožadovali zorganizování aktivního odbojového hnutí na česko¬
slovenském území. Začátkem února
1944
vyzval
к
jeho zahájení
ajak se
zdá,
nevěřil, že jeho výzva bude úspěšná. Po více jak měsíci napsal o tom ve svém
deníku Benešův sekretář Eduard Táborský. Československé orgány věděly, že
situace se může dále zkomplikovat, protože sovětší vojenští činitelé neskrývali
v jednáních
s
československými generály, že podle jejich plánů se má Slovensko
stát velkým prostorem partyzánských vojenských operací, absorbujících určité
německé síly. Beneš zaznamenal spíše polovičatý úspěch, kdy
8.
května
1944
došlo
к
podepsání československo-sovětské dohody, týkající se administrativy na
československém území po vkročení na ně Rudé armády. Nepodařilo se mu totiž
uzavřít analogické dohody
s
Velkou Británií a Spojenými státy, co ve velké míře
vyplývalo z toho, že československé orgány neustále manifestovaly prosovětský
postoj. Československé exilové orgány, které se dobrovolně ocitly v zóně sovět¬
ských vlivů, se stávaly stále více závislé na Kremlu.
Československé exilové orgány se rozhodly oficiálně uznat datum ze září
a října
1938
za počátek války mezi Československem a Německem i Maďarskem
teprve koncem února
1944.
Prezident Edvard Beneš chtěl spojovat prohru česko¬
slovenského státu
s
událostmi, které
s
slučovali
s
mnichovskou konferenci, a ne
s
likvidací tzv. druhé Československé republiky Třetí říší v polovině března
1939.
Přijetím druhé varianty by nemohl považovat české pohraniční území, obydlené
němeclcým obyvatelstvem, za integrální součást československého státu, protože
v důsledku závěrů mnichovské konference bylo od něj odtrženo a začleněno
do Německa. Velkým problémem Beneše a jeho skupiny bylo to, že v důsledku
jejich prosovětské linie zahraniční politiky vedoucí kruhy Velké Británie postupně
ztrácely důvěra
к
československým exilovým orgánům a odmítaly uzavřít česko-
slovensko-britskou dohodu podle vzoru československo-sovětské dohody z
8.
května
1944.
Beneš se musel těšit z britské pochvaly pochybné kvality, že jeho
286
Závěr
politika byla „velmi moudrá a z perspektivy případné dohody
s
britskou stranou
ohledně podepsání kulturní konvence, která by byla podle prezidenta potvrzením
toho, že československá strana neztrácí zcela politická pouta se západem.
Pokud se jedná o vztahy se Sovětským svazem, československá strana pocí¬
tila předzvěst toho, co ji mohlo čekat v budoucnu, kdy Rudá armáda zahájí
okupaci území, náležejícího před mnichovskou konferencí Československé repub¬
lice. V dubnu
1944
se objevila záležitost tisku tzv. invazních bankovek, který
chtěla vykonat sovětská strana, současně se snažila uplatnit svůj vzor peněz tak,
aby vedle českých nápisů figurovaly na každé bankovce také slovenské nápisy.
Československým orgánům se však podařilo vytisknout bankovky vlastního
projektu, v souladu
s
teorií čechoslovakismu čili existence jednoho českosloven¬
ského národa. Dvojznačnou roli odehrál v celé záležitosti československý velvy¬
slanec v Moskvě, Zdeněk Fierlinger. Československá vláda se ho bezvýsledně
snažila odvolat z funkce velvyslance, protože evidentně sloužil sovětským
zájmům. Zřejmě právě proto byla bezmocná, neboť se obávala nepříznivé reakce
Kremlu. Ze stejného důvodu se Beneš rozhodl zbavit Fierlingera funkce teprve
po ukončení války. Nepředpokládal však, že Fierlinger se stane předsedou nové
československé vlády.
Beneš se dal rovněž využít začátkem června
1944
sovětským velvyslancem
Viktorem Lebeděvem jako zprostředkovatel, nabádající polského ministerského
předsedu
Stanisława Mikołajczyka
před jeho návštěvou Spojených států ke kapi¬
tulaci vůči sovětským požadavkům, jejichž cílem byla dekompozice polského
mocenského exilového střediska, a dále vůči sovětským územním požadavkům
vzhledem
к
Polsku. V první polovině července
1944
svou servilitou zašel až tak
daleko vůči Lebeděvovi, že deklaroval, že se Československo postaví v budoucí
válce se západem na sovětskou stranu. Velmi těžkopádně probíhalo jednání česko¬
slovenské vlády
s
prozatímní vládou Francouzské republiky gen. Charlese
de
Gaulla trvající od konce května do srpna
1944
na společné deklaraci, uznávající
„nově mnichovské úmluvy „se všemi jejich důsledky za „neplatné a neexistu¬
jící . Deklarace byla podepsána teprve
22.
srpna
1944.
Československý ministr
zahraničí Jan Masaryk si uvědomoval, že bez výměny dopisů mezi ním a fran¬
couzským velvyslancem Mauricem Dejeanem, utajených na žádost francouzské
strany, která nechtěla dodatečně oslabit pozici polské exilové vlády, by deklarace
měla pro československou stranu omezený význam. Nebylo těžké si nevšimnout,
že více pochopení pro výjimečně nepříznivé okolnosti, za jakých musela pracovat
polská vláda, projevovaly francouzské a ne české orgány, které chtěly připome¬
nout v publikovaném textu závazky Francouzského národního výboru z
29.
září
1942,
které byly ke škodě zájmů Polska a proti obraně zásady jeho územní celist¬
vosti. Na druhé straně Fierlinger strašil Masaryka, že sovětské orgány mohou
uznat československo-francouzskou deklaraci za projev úsilí o oslabení českoslo-
vensko-sovětského spojenectví. Benešova skupina ve snaze o sblížení
se s
Francií
se opravdu snažila rekompensovat si nemožnost efektivní politické spolupráce se
Závěr
287
západem prostřednictvím Velké Británie, která se podezíravě dívala na proso-
větský kurs československé zahraniční politiky.
Mezitím Sovětský svaz postupně připravoval půdu
к
vyprovokování výbuchu
ozbrojeného povstání na Slovensku. Nejednalo se mu přirozeně o jeho osvobo¬
zení od německého panování. Kremlu záleželo na tom, aby se stalo ze Slovenska
území bojů, absorbující německé síly a usnadňující Rudé armádě jít kupředu.
Podle sovětských plánů měla být užita
к
tomuto cíli jak slovenská vojska, tak
i partyzánské hnutí, inspirované zvenčí, ze Sovětského svazu. Tak tedy Beneš
i československý ministr národní obrany, gen. Sergej Ingr, a náčelník českoslo¬
venské vojenské mise v Moskvě, gen.
Heliodor
Pika, měli zachovat velkou opatr¬
nost se zřetelem na zájem slovenského obyvatelstva.
Zaangažovali
se však při
výbuchu povstání,
к
němuž došlo
29.
srpna
1944.
Českoslovenští politici, kteří
požádali Sověty o vojenskou pomoc, se ohrazovali, že nechtějí, aby přesahovala
rámec strategických plánů Rudé armády. Dále manifestovali svou nechuť, že
nechtějí dělat sovětské straně takové „problémy jako Varšavské povstání. Gen.
Ingr -jak se zdá
-
neměl žádné iluze už na samém začátku povstání, že skončí
porážkou. Zdálo se, Beneš vnímal povstání instrumentálně. Měl totiž možnost
chvilkově se povolávat za účelem propagandy na příklad povstání jako na důkaz
aktivní
militarni
účasti československé strany v ozbrojeném boji
s
Německem.
Jediné, čeho se z počátku obával, byla konkurence ze strany ministra národní
obrany Slovenské republiky, gen. Ferdinanda Čatloše, nabízejícího své služby
Sovětům. Avšak Stalin chtěl využít ke svým politickým i vojenským cílům česko¬
slovenského prezidenta. Povstání, které se nedočkalo efektivní pomoci ani Sovět¬
ského svazu, ani anglosaských velmocí, skončilo porážkou. Československo však
mělo spojeneckou smlouvu pouze se Sověty.
Po porážce povstání na Slovensku a obsazení Banské Bystrice
27.
října
1944
německými silami před československými orgány v exilu nečekaně vyvstal
problém Podkarpatské Rusi. Beneš a československá vláda nečekali, že Sověti
poruší závěry československo-sovětské spojenecké smlouvy z
12.
prosince
1943
a dohody z
8.
května
1944,
týkající se předání moci na území československého
státu, opanovaném Rudou armádou, do rukou československých orgánů. Delegát
na osvobozené území, František Němec, který byl vyslán na Podkarpatskou Rus,
přiletěl
28.
října
1944
do města
Chust.
Zakrátko se však ukázalo, že jeho mise,
spočívající v převzetí kontroly nad Podkarpatskou Rusí, je prakticky neprovedi¬
telná vzhledem
k antičeskoslovenským
akcím na tomto území, inspirovaným
Sovětským svazem. Celá dosavadní Benešova politika, počítající
s tím,
že posluš¬
ností vůči Sovětskému svazu se dá získat jeho přízeň, se zhroutila. Nejspektaku-
lárnějším projevem faktického postoje sovětských činitelů vůči československým
orgánům bylo provedení mezi místním obyvatelstvem odvodu do Rudé armády,
čemu delegát Němec nebyl schopen žádným způsobem zabránit.
Perfidnost v jednání sovětských orgánů spočívala v tom, že podle jejich
zástupců ústřední činitelé na Kremlu nemají právo zabraňovat místnímu obyva-
288
Závěr
telstvu vyjadřovat své přání spojit
se s
Ukrajinci, bydlícími v Sovětském svazu.
Sjezd národních výborů v Mukačevě, který nepochybně zorganizovali sovětští
činitelé, vydal
26.
listopadu
1944
manifest, v němž schválil připojení tzv. Zakar¬
patské Ukrajiny
к
sovětské Ukrajině a odtržení tohoto území od Československa.
Rozhodl také o zvolení Národního výboru Zakarpatské Ukrajiny, který
30.
listo¬
padu
1944
požádal Němce, aby během tří dnů okamžitě opustil
s
vládní delegací
území Podkarpatské Rusi. Vládní delegát měl však ještě natolik odvahu, že neupo¬
slechl výzvu. Stalin však koncem ledna
1945
předstíral, že se příliš moc neori¬
entuje, co se děje na Podkarpatské Rusi, i když všechno sám vyrežíroval do
nejmenších podrobností. Tvrdil, že mu není nic známo o ultimatu Národního
výboru Zakarpatské Ukrajiny, adresovaném Němcovi. Rovněž sugeroval, že
příčinou vzniklé situace je údajně ukrajinský nacionalismus. Beneš už v první
polovině prosince
1944
zastával zcela absurdní tezi, že vinným za existující
situaci na Podkarpatské Rusi je ukrajinský nacionalismus, který jako by se
vymknul kontrole Moskvy. Rovněž tvrdil, čímž ukázal svou velkou naivitu, že
kdyby sovětská strana dokonce realizovala politiku expanze, mohla by to dělat
jinak, protože by stačilo, kdyby mu předložila požadavek připojení Podkarpatské
Rusi
к
Sovětskému svazu, on by pak nedělal žádné problémy. Protože se na něj
s
takovým požadavkem neobrátila, měl to být podle něj důkaz toho, že ústřední
sovětské orgány neohrožovaly územní integritu československého státu.
Beneš ve skutečnosti nevěděl, jak vyřešit aktuální situaci. V té době vládní
delegát Němec, který byl v Moskvě od
11.
prosince
1944,
kde byl patřičně indok-
trinován, přestal trvat na svém a přijal sovětskou interpretaci událostí na Podkar¬
patské Rusi. Sovětské počínání antičeskoslovenského charakteru na tomto území
nazval „lidovým a živelným hnutím a rovněž tvrdil, že Sovětský svaz dodržuje
mezinárodní dohody a smlouvy. Koncem prosince
1944
upozornil Beneše na to,
že je nutno okamžitě navrhnout sovětské straně jednání na téma postoupení
Podkarpatské Rusi Sovětům. Vyjadřoval rovněž obavy, že pokud bude jeho návrh
odmítnut, může dojít
к
podobnému vývoji situace na Slovensku také v budoucnu.
Němec se však setkal
s
naprosto negativní reakcí Beneše, který začátkem ledna
1945
prohlásil, že nesouhlasí
s
návrhem, který mu byl předložen, protože jeho
přijetím by utrpěla mezinárodní prestiž československé republiky a rovněž by se
objevil nový delikátní problém hranice mezi Podkarpatskou Rusí a Slovenskem.
Prezident zastával názor, že postup podle linie, navržené Němcem, by znamenalo
přiznání se
к
fiasku prosovětské politiky československých orgánů v exilu. Rozdíl
mezi Benešem a Němcem, pokud se jedná o Podkarpatskou Rus, spočíval v tom,
že prezident chtěl, aby ke kapitulaci došlo v nejméně nepříznivým období pro
Československo, tzn. po zakončení války, zatímco vládní delegát chtěl, aby
к
ní
došlo jak nejrychleji bez ohledu na existující okolnosti. Žádný z těchto dvou poli¬
tiků nebral v úvahu možnost postavit se proti záměrům Kremlu alespoň diplo¬
matickou cestou. Mezitím sovětské orgány dovolily československé vládní dele¬
gaci, které během celého jejího pobytu na Podkarpatské Rusi upírali právo mít
Závěr
___________________________________________________ 289
vlastní vysílačku, přemístit se
1.
února
1945
do Košic na Slovensku. Němcova
mise definitivně končila, a to kompromitujícím fiaskem.
Rovněž v jiných záležitostech Beneš prohrál. Stalin stačil na něm vynutit
souhlas
к
uznání československou vládou loutkové tzv. Prozatímní vlády Polské
republiky,
к
čemu došlo
30.
ledna
1945,
a navázání
s
ní diplomatických vztahů.
Sovětský diktátor postrašil československého prezidenta možností rychlého
-
před
zakončením války
-
formálního vyřízení otázky státní příslušnosti Podkarpatské
Rusi
к
Sovětskému svazu. Stalin rovněž nepřipustil, aby Beneš a jeho skupina
jako podmínku pro uznání loutkové polské vlády československou vládou prosa¬
zovali deklaraci tzv. Prozatímní vlády
PR ve
věci Těšínská, která byla výhodná
pro československé orgány. Československá strana kromě toho nezískala efektivní
podporu sovětských činitelů
к
tomu, aby v dohodě o příměří
s
Maďarskem (byla
podepsána
20.
ledna
1945)
byla obsažena informace o odsunu maďarského obyva¬
telstva z Československa, tzv. transferu, a dále aby v dokumentu bylo uvedeno
datum z podzimu
1938,
stanoveného československou stranou, jako počátek války
Československa
s
Maďarskem. Nepřipustila to britská strana, sovětská však
nehodlala v těchto záležitostech lámat kopí. Československé orgány se rovněž
nedočkaly realizace svého požadavku, aby v dohodě o příměří bylo jasně
napsáno, že maďarské orgány považují za neplatná všechna ustanovení, týkající,
se získaných maďarských území z let
1938
a
1939
na úkor československého
státu. Tak tedy konec roku
1944
a začátek roku
1945
znamená pro Beneše a jeho
skupinu samé pohromy a porážky. Nic tedy divného, že britský velvyslanec Philip
Nichols
se koncem ledna
1945
ptal státního ministra Ripky na smysl spojenecké
československo-sovětské smlouvy. Beneše mezitím očekával v Moskvě Stalin,
který se připravoval převzít moc hegemona nad Československem.
Svou poslední návštěvu v Moskvě Beneš vykonal ve dnech od
17.
do
31.
března
1945.
Hlavním prezidentovým partnerem v rozhovorech nebyl tentokrát
Stalin
ale Molotov,
co svědčilo o tom, že sovětští hostitelé považují tuto návštěvu
za méně významnou než byla Benešova návštěva v prosinci
1943.
Molotov
samo¬
zřejmě na Stalinův příkaz vymohl na Benešovi písemný souhlas se začleněním
Podkarpatské Rusi do Sovětského svazu. Československý prezident dostal na
oplátku písemné ujištění, že „současná hranice mezi Slovenskem a Zakarpatskou
Ukrajinou v Československu má být zachována beze změn . Molotovův slib se
ukázal být planý.
29.
června
1945
zástupci obou států
-
za československou stranu
předseda vlády Fierlinger a státní tajemník
w
ministerstvu zahraničních věcí
Vladimír Clementis a za sovětskou stranu
Molotov
-
podepsali v Moskvě smlouvu
s
dodatečným protokolem, na jejímž základě byla Podkarpatská Rus
formarne
a definitivně připojena
к
SSSR. Hranice mezi Podkarpatskou Rusí a Slovenskem
však byla změněna v neprospěch Československa. Důsledkem březnové Benešovy
návštěvě v Moskvě byla demise československé exilové vlády
2.
dubna
1945
a
4.
dubna
1945
byla povolána v Košicích nová vláda
s
převahou komunistů,
jejíž složení bylo dojednáno v Moskvě. Benešova politika skončila porážkou. Do
290
Závěr
poválečného období Československá republika vstupovala jako okleštěný satelitní
stát Sovětského svazu. Před Československem se rýsovala velmi pravděpodobná
perspektiva dalšího prohlubování závislosti na Kremlu. Těžko si nevšimnout toho,
že Beneš, který během války tak energicky usiloval o uznání v mezinárodní poli¬
tice zásady nedotknutelnosti předmnichovských státních hranic československého
státu, souhlasil, aby je narušil Sovětský svaz.
К
tomuto faktu se však nechtěl
přiznat, protože by musel uznat, že jeho zahraniční politika skončila totální
kompromitací a že celá jeho dosavadní činnost v roli obránce zájmů Českoslo¬
venské republiky byla velmi problematická.
Přeložila Jitka Kisielewska
Edvard Beneš v spolupráci
s Kremľom.
Zahraničná
politika československých
štátnych úradov
v exile v
rokoch
1943-1945
Záver
Charakteristickou črtou zahraničnej politiky československých štátnych úradov
v emigrácii v období rokov
1939-1945
bola jednak hlboká a ďalekosiahla servil¬
nosť k Sovietskemu zväzu a jednak nepriaznivý postoj k legálnej ústrednej vláde
Poľska so sídlom v Londýne. V tejto súvislosti československá exilová minis¬
terská rada v prvej polovici roku
1943
nezohrala pozitívnu úlohu v spolupráci
s poľskou exilovou vládou. V podstate len brala na vedomie názory a výpovede
československého ministra zahraničných vecí Jana
Masaryka a
štátneho ministra
v československom ministerstve zahraničia
Huberta
Ripku. Napokon, druhý
z politikov zohrával dôležitejšiu úlohu v centrále československej emigračnej
diplomacie. Ripka v rezorte zahraničia hlásal i presadzoval názory a politickú
líniu prezidenta
Edvarda Beneša.
Bol to on, kto na mimoriadnom zasadnutí česko¬
slovenskej vlády v dňoch
19.
januára a
2.
februára
1943
na základe iniciatívy
ministra financií Ladislava Karia Feierabenda predstavil koncepciu českosloven¬
skej politiky vo vzťahu k strednej Európe. Z koncepcie, ktorú Ripka prezentoval
vyplývalo, že poľská strana v podstate nemala nijakú šancu dosiahnuť zblíženie
s československým partnerom
-
to znamená podpísať spojeneckú zmluvu či
konfederačnú dohodu s československou politickou reprezentáciou v exile. Táto
možnosť totiž v Ripkovej interpretácii závisela od množstva podmienok, z ktorých
najdôležitejšou bolo „porozumenie sa poľskej vlády so Sovietskym zväzom, čo
v tomto prípade znamenalo, že najvyšší poľský výkonný orgán mal súhlasiť
s odstúpením rozsiahlych východných území poľského štátu v prospech ZSSR.
Po prerušení diplomatických vzťahov s poľskou vládou, ku ktorému sa Stalin
odhodlal
25.
apríla
1943
československá vláda nezmenila svoje stanovisko a prak¬
ticky sa tak stotožnila so sovietskou stranou zodpovednou za masové vyvraždenie
poľských dôstojníkov na jar
1940.
Masové hroby s ich telami boli odhalené
v Katyňskom lese. Krátko po sovietsko-poľskej roztržke,
7.
mája
1943,
českoslo¬
venská ministerská rada odobrila tézu štátneho ministra Ripku, ktorý sa vyjadril,
že
Beneš
dňa
23.
apríla
1943
dosiahol „najväčší úspech svojej politiky tým, že
292
Záver
získal súhlas sovietskych vládnych kruhov s podpisom československo-sovietskej
spojeneckej zmluvy, ku ktorej by sa neskôr mohla pripojiť poľská strana. Taktiež
Ripkovo tvrdenie, že Sovietsky zväz sa týmto svojím súhlasom vyslovil za dodr¬
žanie zahraničnopolitickej suverenity a vnútropolitickej nezávislosti nielen Česko¬
slovenska, ale aj Poľska sa stretlo s porozumením ministrov československej
vlády ignorujúcich výstrahy, ktoré im adresovali poľskí politici. V skutočnosti sa
Stalinovi vďaka postoju československým štátnym úradom v exile podarilo
vbit
klin medzi vládne reprezentácie Československa a Poľska. Pre československú
vládu indoktrinovanú
Benešovými
názormi prostredníctvom jeho „pravej ruky
Ripku akoby vôbec neexistovalo nebezpečenstvo sovietskeho expanzionizmu,
ktorého cieľom bolo pohltiť východnú Európu a podmaniť si strednú Európu
spolu s Československom a Poľskom ochudobneným o východné štátne územie,
na ktoré si robil nárok Sovietsky zväz. Ministri československej vlády brali do
úvahy jedine nemeckého strašiaka. Nedokázali pochopiť, že ich dohoda s Poľskom
mohla Sovietom podstatne skomplikovať a sťažiť penetráciu v strednej Európe,
pretože zväčšovala šancu na to, že anglosaské mocnosti sa zmobilizujú a postavia
sa proti sovietskej expanzívnej politike v tomto
geopolitičkom
priestore.
V júni
1943
prosovietska zahraničná politika
Edvarda Beneša
narazila na
vážne komplikácie z britskej strany. Briti totiž uznali, že podpis spojeneckej
zmluvy medzi politickou skupinou československého prezidenta a sovietskou
vládou by mohol prehĺbiť izoláciu poľskej exilovej vlády a sťažiť možnosť, aby
s ňou Sovieti obnovili diplomatické styky. Britský minister zahraničných vecí
Anthony
Eden síce nebol proti návšteve československého prezidenta v Moskve,
no neželal si, aby
Beneš
pri tejto príležitosti podpísal so Sovietmi zmluvu o pria¬
teľstve, vzájomnej pomoci a povojnovej spolupráci. Odvolával sa pritom na ústnu
dohodu so sovietskou stranou z júna a júla
1942,
v ktorej sa Veľká Británia
a Sovietsky zväz spoločne zaviazali, že bez predchádzajúceho porozumenia medzi
sebou žiadna zo strán nepodpíše spojeneckú zmluvu s ktorýmkoľvek z menších
spojeneckých štátov. Pred predstaviteľmi Československa však sovietska strana
poprela, že by voči Britom mala akékoľvek záväzky a odmietla možnosť, aby
Beneš
pricestoval do Moskvy v prípade, ak by nemal zámer podpísať tu spoje¬
neckú zmluvu. Prezident v tejto situácii zaujal postoj, že ešte predtým, ako odces¬
tuje do Sovietskeho zväzu, by si Sovieti a Briti mali medzi sebou vyjasniť nezrov¬
nalosti. V československých politických kruhoch sa medzitým začali črtať čoraz
výraznejšie rozdiely v prístupe k problému, ktorý tým vznikol. Zdá sa, že minister
zahraničných vecí Jan
Masaryk
sa príliš neponáhľal podpísať zmluvu so Sovietmi.
Na druhej strane štátny minister v československom MZV Ripka mal podľa všet¬
kého tendenciu vyčítať
Benešovi,
že nie je dostatočne prosovietsky. Českoslo¬
venská exilová vláda na čele s Janom Šrámkom sa v obave pred možnými reak¬
ciami československej Štátnej rady, v ktorej boli mimoriadne aktívni komunisti
a ich
sympatizanti
rozhodla prijať kurz s protibritským podtónom -jej prejavom
bola diplomatická nóta adresovaná Britom, ktorá mala svoj základ vo vládnej
Záver
293
rezolúcii z
24.
septembra
1943.
Nóta vyvolala rezolútnu reakciu britskej strany
v podobe memoranda z
16.
októbra
1943,
v ktorom Briti odmietli československú
tézu o tom, že v apríli
1943
spočiatku prejavili žičlivý postoj ku koncepcii česko-
slovensko-sovietskej spojeneckej zmluvy, aby napokon v júni
1943
zmenili svoje
stanovisko. Konflikt s britskou stranou nebol
Benešovi
po vôli a zodpovednosť
za neho pripisoval Ripkovi. Nakoniec však Eden na konferencii ministrov zahra¬
ničných vecí Veľkej Británie, Sovietskeho zväzu a Spojených štátov amerických,
ktorá sa uskutočnila
24.
októbra
1943
v Moskve ustúpil Molotovovi a súhlasil
s tým, aby
Beneš
odcestoval do Moskvy a podpísal tu spojeneckú zmluvu. Česko¬
slovenský prezident tak mal aspoň na chvíľu dôvod tešiť sa z klamlivého pocitu
zadosťučinenia, pretože nechápal, že jeho politická línia musí v konečnom
dôsledku viesť k vazalizácii Československa vo vzťahu k ZSSR.
Návšteva
Edvarda
Beneša v Moskve v decembri
1943
bola zavŕšením približne
polročného úsilia československej diplomacie o to, aby sa spomínané predsavzatie
podarilo úspešne uskutočniť. Hlavným bodom programu bol podpis českoslo-
vensko-sovietskej Zmluvy o priateľstve, vzájomnej pomoci a a povojnovej spolu¬
práci dňa
12.
decembra
1943.
Benešovi
sa zdalo, že tým zabezpečí pre Česko¬
slovensko nezávislosť a suverenitu a ochráni ho pred zasahovaním do jeho
vnútorných otázok. Nemenej dôležitou súčasťou návštevy boli rozhovory česko¬
slovenského prezidenta so sovietskym diktátorom, predsedom Rady komisárov
ZSSR Josifom Stalinom a jeho pravou rukou, komisárom zahraničných vecí
Viačeslavom Molotovom. V ich priebehu
Beneš
predstavil svoje postuláty, na
ktoré sovietski lídri reagovali na prvý pohľad pozitívne, ako napr. na otázku
vysídlenia nemeckého a maďarského obyvateľstva z československého štátu.
Prezident tak mohol nadobudnúť pocit, že sa mu podarilo dosiahnuť úspech a že
sa stretol s pochopením obidvoch sovietskych politikov. Medzitým však Stalin na
návrh Molotova odmietol možnosť podpísať akékoľvek záväzky uvedené v proto¬
kole o otázkach predstavujúcich obsah bilaterálnych rozhovorov, ktorý pripravil
Beneš. V
ich priebehu obidvaja sovietski lídri samozrejme zdôrazňovali, že
nemôžu zasahovať do vnútorných otázok československého štátu, čo však Stali¬
novi nezabránilo vyjadriť názor, že v krajine po vojne nemožno ponechať „starú
demokraciu , ktorá vraj „nie je schopná života a ktorá by podľa neho musela
viesť k úpadku. Nezaháľali ani československí komunistickí aktivisti na čele
s Klementom Gottwaldom, ktorí na pokyn sovietskeho diktátora zvýšili aktivitu
a vyvíjali tlak na Beneša s cieľom
destabilizovat
československé štátne orgány
v exile v záverečnej fáze
2.
svetovej vojny. Československý prezident podliehal
tomuto nátlaku a dokonca sám prišiel s iniciatívou vytvoriť v československej
povojnovej vláde blok ľavicových strán, v ktorom by komunisti hrali vedúcu
úlohu.
Beneš
tým v skutočnosti škodil záujmom nezávislého československého
štátu. Jeho konanie mohlo mať súčasne negatívny vplyv na budúcnosť stredový-
chodnej Európy. Toto nebezpečenstvo získalo reálnu podobu, keď sa
Beneš
vyjad¬
roval k poľským záležitostiam odpovedajúc na Stalinove otázky. V tejto súvislosti
294
Záver
vzniká dojem, akoby československý prezident priamo našepkával sovietskemu
diktátorovi, ako má ďalej postupovať voči legálnej poľskej vláde v exile a zároveň
pred ním deklaroval podpora pre sovietske kroky, ktoré mali za cieľ rozbiť
najvyšší orgán výkonnej moci Poľskej republiky so sídlom v Londýne. Celkový
pohľad na
Benešovu
návštevu v Moskve vedie k
závěra, že
jeho politika appe-
asementu vo vzťahu k Sovietskemu zväzu, ktorý sa zjavne usiloval o územnú
a systémovo-politickú expanziu bola odsúdená na neúspech. Československý
prezident to však vôbec nechápal.
Edvard Beneš
sa po návrate z návštevy Moskvy v decembri
1943,
ktorú pova¬
žoval za najväčší úspech svojej zahraničnej politiky angažoval s ešte väčšou
vervou než predtým ako exponent sovietskeho vplyvu na medzinárodnej politickej
scéne. Nazdával sa, že vďaka neustálym prejavom prosovietskeho postoja upevní
pozíciu československých exilových orgánov aj u anglosaských mocností.
Spočiatku sa jeho postup skutočne stretol s priaznivou reakciou britského premiéra
Winstona Churchilla. Ten totiž počítal s tým, že sa mu podarí využiť Beneša na
to, aby na poľskej exilovej vláde vymohol jej kapituláciu pred sovietskymi územ¬
nými nárokmi. Československý prezident sa tiež pokúšal naznačiť poľskej strane,
že by bolo rozumné, ak by súhlasila so sovietskou požiadavkou a odstránila
niektorých politikov z najvyšších štátnych inštitúcií Poľska, čiže inými slovami
-
aby súhlasila s rozbitím svojich vládnych štruktúr a ešte lepšie, aby k tomu
sama aktívne prispela.
Beneš
teda zjavne konal v súlade so sovietskymi záuj¬
mami, pričom zároveň opakovane zdôrazňoval, že nevystupuje v úlohe sprostred¬
kovateľa a rozhodne nechce zasahovať do vnútorných záležitostí cudzieho štátu.
Churchillovi sa však nepodarilo uskutočniť jeho zámer, v ktorom počítal
s podporou Beneša, a toho zasa v januári
1944
zaskočila sovietska brutálna proti-
poľská propagandistická kampaň, ktorá jednak zverejnila existujúci konflikt
a jednak poskytla presvedčivé svedectvo o tom, že Stalin ani na chvíľu vážne
nerozmýšľal o porozumení s legálnou poľskou vládou.
Beneš však
ani napriek
tomu nemienil rezignovať na prosovietsku zahraničnopolitickú líniu. Českoslo¬
venské štátne orgány postupne strácali pozíciu v britských vládnych kruhoch,
ktoré
-
v súlade so skutočnosťou
-
začali považovať Beneša a jeho politický tábor
za predvoj sovietskych vplyvov v Európe. Československý prezident sa tomu
snažil predísť a koncom marca
1944
presviedčal britskú stranu, že je v jej vlastnom
záujme, aby podľa možností čo najrýchlejšie poskytla vysokú finančnú pôžičku
Československu pre „naštartovanie povojnovej hospodárskej výroby a zároveň
vyváženie sovietskych vplyvov v krajine britskými vplyvmi.
Beneš a jeho
skupina
boli okrem toho pod stálym tlakom Sovietov, ktorí naliehali, aby sa na území
Československa zorganizovalo aktívne domáce odbojové hnutie.
Beneš,
ktorý
začiatkom februára
1944
vyzýval k aktívnemu vystúpeniu odboja v okupovanej
krajine akoby ani neveril, že jeho apel môže priniesť žiadaný efekt. Každopádne
to o viac ako mesiac neskôr takto zaznamenal prezidentov tajomník Eduard
Táborský v svojom denníku. Československé vládne orgány si uvedomovali, že
Záver
295
situácia sa môže skomplikovať, pretože predstavitelia sovietskych vojenských
kruhov sa v rozhovoroch s československými
generatali
netajili tým, že Slovensko
sa podľa ich plánov malo stať oblasťou rozsiahlych partizánskych bojov, ktoré
mali viazať určitý počet nemeckých vojenských síl. Podpis československo-soviet-
skej dohody o vzťahu medzi československou správou a sovietskym vrchným
velením po vstupe Červenej armády na československé územie z
8.
mája
1944
možno uznať za nanajvýš polovičný úspech Beneša. Nepodarilo sa mu totiž
podpísať analogické zmluvy s Veľkou Britániou a Spojenými štátmi americkými,
čo bolo v podstatnej miere zapríčinené neustálymi a demonštratívnymi prejavmi
prosovietskeho postoja československých štátnych orgánov. Československé
vládne kruhy v exile, ktoré sa dobrovoľne dostali do sféry sovietskych vplyvov,
sa stávali čoraz viac závislými od vôle Kremľa.
Až koncom februára
1944
sa československé orgány v exile rozhodli
oficiálne prijať dátumy zo septembra a
oktobra
1938
ako začiatok vojnového
stavu medzi Československom na jednej a Nemeckom i Maďarskom na druhej
strane. Prezident
Edvard Beneš
chcel porážku československého štátu spojiť
s udalosťami, ktoré sa asociovali s mníchovskou konferenciou, a nie s likvi¬
dáciou Česko-Slovenskej, tzv. Druhej republiky Treťou ríšou v polovici marca
1939.
Ak by totiž prijal druhý variant, nemohol by pohraničné územia
českých krajín obývané nemeckým obyvateľstvom považovať za integrálnu
súčasť československého štátu, pretože tieto boli na základe rozhodnutia mníchov¬
skej konferencie od neho odtrhnuté a pričlenené k Nemecku. Beneša a jeho
spolupracovníkov veľmi znepokojovala skutočnosť, že pre svoju prosovietsku
zahraničnopolitickú líniu začali československé štátne orgány postupne strácať
dôveru vládnych kruhov Veľkej Británie, ktoré odmietali možnosť uzavrieť
československo-britskú zmluvu podľa vzoru československo-sovietskej dohody
z
8.
mája
1944.
Benešovi
musela k vlastnému uspokojeniu postačiť pochybná
pochvala Britov, ktorí sa vyjadrili, že jeho politika bola „veľmi múdra a tiež
hmlistá a nejasná perspektíva podpisu kultúrnej dohody s britskou stranou, ktorú
prezident chápal ako svedectvo toho, že československá strana celkom nestráca
politické väzby so Západom.
Vo vzťahoch so Sovietskym zväzom sa československej strane veľmi rýchlo
naskytla možnosť spoznať predzvesť toho, s čím sa bude môcť stretnúť v budúc¬
nosti, keď Červená armáda začne obsadzovať tieto územia, ktoré pred rozhod¬
nutím mníchovskej konferencie patrili k Československej republike. V apríli
1944
totiž vyplávala na povrch otázka tlače tzv. inváznych bankoviek, ktorú chcela
iniciovať sovietska strana usilujúca sa presadiť svoj vzor platidla
-
každá bankovka
mala mať popri českých nápisoch aj výrazné nápisy v slovenčine. Československé
orgány napokon dali do tlače platidlá podľa svojho návrhu, ktorý bol koncipovaný
v súlade s teóriou čechoslovakizmu, to znamená existencie jednotného českoslo¬
venského národa. V tejto záležitosti zohral dvojznačnú rolu
Zdeněk Fierlinger,
československý veľvyslanec v Moskve. Československá ministerská rada sa neús-
296
Záver
pešne snažila docieliť odvolanie veľvyslanca z jeho diplomatického postu, pretože
evidentne slúžil sovietskym záujmom. Avšak paradoxne práve preto bol česko¬
slovenský najvyšší výkonný orgán v exile bezmocný, pretože sa obával možnej
reakcie Kremľa na takýto krok. Rovnako z tohto dôvodu
Beneš
rozhodol, že Fier-
lingera odvolá z jeho postu až po skončení vojny. Zrejme vtedy nepredpokladal,
že Fierlinger sa napokon postaví na čelo novej československej vlády ako jej
ministerský predseda.
Beneš
sa začiatkom júna
1944
nechal využiť sovietskym veľvyslancom pri
československej exilovej vláde Viktorom Lebedevom do úlohy sprostredkovateľa:
nahováral poľského premiéra
Stanisława Mikołajczyka
pred jeho služobnou cestou
do Spojených štátov amerických k tomu, aby kapituloval jednak pred požiadav¬
kami Sovietov naliehajúcich na personálne zmeny v poľskej vláde, ktorými chceli
docieliť jej úplný rozklad a jednak prijal sovietske územné nároky voči Poľskej
republike. Servilnosť československého prezidenta, akú prejavil voči veľvyslan¬
covi Lebedevovi zašla dokonca tak ďaleko, že v prvej polovici júla
1944
pred ním
deklaroval vôľu Československa zaujať miesto pri Sovietskom zväze v prípade
vojnového konfliktu so Západom. Na druhej strane rozhovory československej
vlády s dočasnou vládou Francúzskej republiky vedenou
gen. Charlesom
de Gaul-
leom, ktoré prebiehali od mája do augusta
1944
mali pomalý a ťažkopádny priebeh.
Československo-francúzske rozhovory sa týkali spoločnej deklarácie, ktorá mala
„opäť uznať mníchovskú dohodu „so všetkými jej dôsledkami za „neplatnú
a neexistujúcu . Deklarácia obidvoch vládnych reprezentácií bola napokon podpí¬
saná až
22.
augusta
1944.
Československý minister zahraničných vecí Jan
Masaryk
si uvedomoval, že bez oficiálnej výmeny listov medzi ním a francúzskym veľvys¬
lancom Mauriceom Dejeanom by bilaterálna deklarácia mala pre československú
stranu jedine obmedzený význam. Obsah listov však mal zostať utajený na žiadosť
francúzskej strany, pretože jeho zverejnením nechcela dodatočne oslabovať pozíciu
poľskej exilovej vlády. Nemožno si nevšimnúť, že francúzske úrady preukázali pre
mimoriadne zlé podmienky a okolnosti pôsobenia poľskej vlády viac pochopenia,
než československá strana, ktorá chcela v uverejnenom texte deklarácie uviesť
zmienku o záväzku Francúzskeho národného výboru z
29.
septembra
1942,
ktorý
poškodzoval záujmy Poľska a bol v rozpore so zásadou jeho územnej integrity.
Fierlinger zasa v tejto súvislosti strašil ministra
Masaryka, že
sovietske vládne
kruhy by podpis československo-francúzskej deklarácie mohli interpretovať ako
pokus oslabiť československo-sovietske spojenectvo. V skutočnosti sa
Beneš
a j
eho
tábor svojím pokusom zblížiť sa s Francúzskom usilovali kompenzovať nedostatok
zahraničnopolitických alternatív v podobe efektívnej spolupráce so Západom pros¬
tredníctvom Veľkej Británie, ktorá s nedôverou pozorovala prosovietsky kurz
československej zahraničnej politiky.
Sovieti medzitým pomaly pripravovali pôdu pre výbuch povstania na
Slovensku, ktoré chceli vyprovokovať. Ich zámerom pochopiteľne nebolo oslo¬
bodenie krajiny spod nemeckej nadvlády. Kremeľ chcel spraviť zo Slovenska
Záver
297
dejisko bojových operácií, ktoré by viazali nemecké vojenské sily a uľahčili
postup Červenej armády. V súlade so sovietskymi plánmi sa na uskutočnenie
tohto cieľa mali využiť jednak slovenské vojsko a jednak partizánske hnutie, ktoré
sa iniciovalo zvonka, zo Sovietskeho zväzu. Ak by sa teda
Beneš,
československý
minister národnej obrany
gen. Sergej
Ingr a náčelník
československej vojenskej
misie v Moskve
gen. Heliodor
Píka
riadili záujmom slovenského obyvateľstva,
bolo ich povinnosťou, aby v kontexte spomenutých skutočností postupovali mimo¬
riadne opatrne. Namiesto toho sa však angažovali vo vyvolaní ozbrojeného povs¬
tania, ktoré vypuklo
29.
augusta
1944.
Československí politici v prosbách
o vojenskú pomoc, ktoré adresovali Sovietom prízvukovali, že nežiadajú, aby táto
pomoc prekračovala rámec strategických plánov Červenej armády. Okrem toho
ich ubezpečovali, že nemajú v úmysle spôsobiť im také „problémy ako Poliaci
Varšavským povstaním. Generál Ingr zrejme už v prvých dňoch povstania nemal
nijaké ilúzie o jeho osude a akiste predpokladal, že sa skončí porážkou. Ťažko sa
ubrániť dojmu, že
Beneš
pristupoval k povstaniu
instruméntame.
Vďaka nemu sa
totiž na chvíľu mohol v propagandistických vystúpeniach povolávať na povstanie
ako na dôkaz aktívnej vojenskej účasti československej strany v ozbrojenom boji
s Nemeckom. Jediné, čoho sa spočiatku obával bola konkurencia ministra obrany
Slovenskej republiky
gen.
Ferdinanda Čatloša, ktorý ponúkol svoje služby Sovietom.
Stalin sa však rozhodol, že pre svoje politické a vojenské ciele využije českoslo¬
venského prezidenta. Povstanie, ktorému neudelili efektívnu pomoc Sovietsky zväz
ani anglosaské mocnosti, bolo porazené. Treba si však uvedomiť, že Českoslo¬
vensko malo podpísanú spojeneckú zmluvu jediný so Sovietskym zväzom.
Po potlačení povstania na Slovensku a obsadení Banskej Bystrice nemeckými
ozbrojenými silami
27.
októbra
1944
sa pred československými vládnymi orgánmi
v exile neočakávane objavil problém Podkarpatskej Rusi.
Beneš a
československá
vláda nepočítali s tým, že Sovieti porušia ustanovenia československo-sovietskej
spojeneckej zmluvy z
12.
decembra
1943
a dohody z
8.
mája
1944
o pomere
medzi československou správou a sovietskym vrchným velením po vstupe
Červenej armády na československé územie. Vládny delegát na oslobodené
územia František
Němec,
ktorého československá vláda vyslala do Podkarpatskej
Rusi, pristál
28.
októbra
1944
spolu so svojím sprievodom v meste
Chust.
Čoskoro
sa však ukázalo, že jeho misia, ktorá mala spočívať v prevzatí správy na Podkar¬
patskej Rusi sa v skutočnosti nedá splniť pre činnosť namierenú proti Českoslo¬
vensku na tomto území, ktoré inšpirovali Sovieti. Celá dovtedajšia politika Beneša
vychádzajúca z predpokladu, že poddajnosťou voči Sovietskemu zväzu si získa
jeho priazeň, sa tak zosypala ako domček z kariet. Najpresvedčivejším prejavom
skutočného postoja sovietskych kruhov k československým úradom bol nábor
obyvateľstva Podkarpatskej Rusi do Červenej armády, ktorému vládny delegát
Němec
nedokázal zabrániť.
Perfídnosť postupu a konania sovietskych orgánov spočívala v tvrdení ich
predstaviteľov, že vládne kruhy v Kremli nemajú právo brániť miestnemu obýva-
298
Záver
teľstvu v tom, aby vyjadrovali svoju vôľu spojiť sa s Ukrajincami, ktorí žili
v Sovietskom zväze. Zjazd národných výborov v Mukačeve, ktorí
nepochybné
zorganizovali sovietske úrady, uverejnil
26.
novembra
1944
manifest, v ktorom
prijala uznesenie oddeliť tzv. Zakarpatskú Ukrajinu od Československej republiky
a pričleniť ju k sovietskej Ukrajine. Účastníci zjazdu založili Národnú radu Zakar¬
patskej Ukrajiny, ktorá
30.
novembra
1944
požiadala Nemca, aby spolu s ďalšími
členmi vládnej delegácie v trojdennej lehote neodkladne opustil územie Podkar¬
patskej Rusi. Vládny delegát však mal dostatok odvahy na to, aby túto výzvu
neuposlúchol. Na druhej strane Stalin koncom januára
1945
predstieral, že v dianí
na Podkarpatskej Rusi sa príliš neorientuje napriek tomu, že sám všetko zinsce¬
noval. Tvrdil, že o
ultimate
Národnej rady Zakarpatskej Ukrajiny adresovanom
delegátovi
Němcovi nič
nevie. Pokúšal sa nahovoriť československej strane, že
situáciu, ktorá vznikla zapríčinil ukrajinský nacionalizmus.
Beneš
už v prvej polo¬
vici decembra
1944
prijal celkom absurdnú tézu, že za vecný stav na Podkarpat¬
skej Rusi nesie plnú zodpovednosť ukrajinský nacionalizmus, ktorý sa v jeho
domnienke vymkol Moskve spod kontroly. Československý prezident tiež tvrdil
-
čím sa sám usvedčil z veľkej naivity, že ak by bolo pravdou, že sovietska strana
vedie expanzívnu politiku, mohla by postupovať celkom inak, pretože by stačilo,
aby sa na neho obrátila s postulátom, že chce pripojiť Podkarpatskú Rus k Soviet¬
skemu zväzu a on by jej nerobil nijaké prekážky. No keďže sa v tejto záležitosti
na neho neobrátila, malo to podľa Beneša svedčiť o tom, že sovietskym ústredným
orgánom nezáležalo na porušení teritoriálnej integrity československého štátu.
Beneš v
skutočnosti nemal nijaký nápad na to, ako vyriešiť vzniknutú situ¬
áciu. Delegát československej vlády František
Němec,
ktorý bol od
11.
decembra
1944
v Moskve a čelil tu príslušnej indoktrinácii napokon celkom rezignoval
z posledných zvyškov odporu a prijal sovietsku interpretáciu vývoja udalostí na
Podkarpatskej Rusi. Protičeskoslovenské počínanie Sovietov v tejto oblasti totiž
uznal za „ľudové a živelné hnutie a tvrdil, že Sovietsky zväz dodržuje dohody
a medzinárodné zmluvy.
Němec
koncom decembra
1944
navrhoval
Benešovi, aby
okamžite ponúkol sovietskej strane začať rozhovory o odstúpení Podkarpatskej
Rusi ZSSR. Netajil sa obavou, že v prípade, ak by
Beneš
takúto možnosť odmietol,
mohla by sa podobná situácia v blízkej budúcnosti zopakovať aj na Slovensku.
Československý prezident však rozhodne odmietol Nemcom ponúkané riešenie
a začiatkom januára
1945
vyhlásil, že jeho prijatie by malo za následok oslabenie
medzinárodnej prestíže Československej republiky a okrem toho by sa tým otvo¬
rila nová, chúlostivá otázka hranice medzi Podkarpatskou
Rusou a
Slovenskom.
Beneš
sa nazdával, že ak by postupoval v súlade s líniou, ktorú navrhoval
Němec
znamenalo by to, že priznáva fiasko prosovietskej politiky československých
orgánov v exile. Rozdiel medzi Benešom a Nemcom v prístupe k otázke Podkar¬
patskej Rusi spočíval v tom, že prezident si želal, aby sa kapitulovalo vo chvíli,
ktorá bude pre Československo najmenej nepriaznivá, to znamená po skončení
vojny, zatiaľ čo vládnemu delegátovi išlo o to, aby československá strana kapitu-
Záver
299
lovala čo najskôr bez ohľadu na existujúce okolnosti. Ani jeden z politikov nebral
do úvahy možnosť vzdorovať nárokom Kremľa, aspoň v diplomatickej rovine.
Medzitým sovietske vládne úrady umožnili československej vládnej delegácii,
ktorej počas jej pobytu na Podkarpatskej Rusi zakázali používať vlastnú rádiovy-
sielačku, aby
1.
februára
1945
odcestovala na Slovensko do Košíc. Misia vlád¬
neho delegáta Nemca sa tak definitívne blížila k svojmu finále, končiac sa zahan¬
bujúcim fiaskom.
Beneš
utrpel porážku aj v iných politických otázkach. Stalin ho totiž prinútil,
aby československá vláda
30.
januára
1945
uznala bábkovú, tzv. dočasnú vládu
Poľskej republiky a nadviazala s ňou diplomatické styky. Sovietsky diktátor
pritom československému prezidentovi pohrozil možnosťou skoršieho (teda pred
končením vojny) formálneho vyriešenia otázky Podkarpatskej Rusi. Stalin okrem
toho nedovolil, aby
Beneš
a jeho skupina v súvislosti s uznaním bábkovej poľskej
vlády vymohli od tejto tzv. dočasnej vlády Poľska deklaráciu vo veci
Těšínského
Sliezska takého znenia, ktoré by bolo priaznivé z pohľadu Československa.
Československá strana rovnako nezískala efektívnu podporu sovietskych kruhov
jednak v svojom úsilí včleniť do zmluvy o prímerí s Maďarskom (bola podpísaná
20.
januára
1945)
zmienku o odsune maďarského obyvateľstva z českosloven¬
ského štátu, čiže transferu a jednak pri iniciatíve zapísať do tohto dokumentu
navrhovaný dátum z roku
1938,
ktorým sa podľa československých vládnych
miest začal vojnový stav medzi Československom a Maďarskom. Zabránila tomu
britská strana, pričom Sovieti nemali záujem angažovať sa v tejto otázke a riskovať
tak prípadný konflikt s Britmi. Rovnako naprázdno vyšlo úsilie československých
úradov o presadenie postulátu, aby v zmluve o prímerí bola jednoznačná zmienka
o tom, že maďarská vláda uznáva za neplatné všetky ustanovenia týkajúce sa
maďarských územných ziskov na úkor československého štátu v rokoch
1938
a
1939.
Na prelome rokov
1944
a
1945
tak
Beneš a jeho
tábor utrpeli samé prehry
a porážky. Nemožno sa preto čudovať tomu, že britský veľvyslanec pre českoslo¬
venskej vláde Philip
Nichols
sa koncom januára
1945
spýtal štátneho ministra
Ripku, aký je vôbec zmysel československo-sovietskej spojeneckej zmluvy. Vtedy
už Beneša v Moskve očakával Stalin, ktorý sa chystal prevziať úlohu hegemóna
Československa.
Beneš
absolvoval svoju poslednú návštevu Moskvy v období od
17.
marca do
31.
marca
1945.
Prezidentovým hlavným
interlokutorom
už
tentokrát
nebol Stalin,
ale Molotov,
čo svedčilo o tom, že sovietski hostitelia pripisovali návšteve nižší
rang, ako predchádzajúcej Benešovej návšteva v hlavnom meste ZSSR v decembri
1943.
Molotov,
ktorý konal v súlade s pokynmi Stalina vymohol na
Benešovi
písomný súhlas s inkorporáciou Podkarpatskej Rusi k Sovietskemu zväzu.
Výmenou za to československý prezident získal písomné ubezpečenie, že
„súčasná hranica medzi Zakarpatskou Ukrajinou a Slovenskom sa musí zachovať
bez zmien . Ako sa ukázalo, sľub Molotova nemal nijakú hodnotu. Dňa
29.
júna
1945
predstavitelia obidvoch štátov
-
za československú stranu predseda vlády
300
Záver
Fierlinger a štátny tajomník v ministerstve zahraničných vecí Vladimír Clementis,
za sovietsku stranu
Molotov
-
podpísali v Moskve dohodu s dodatočným proto¬
kolom, v zmysle ktorej bola Podkarpatská Rus
formámé a
definitívne pričlenená
k ZSSR. Avšak hranica medzi Podkarpatskou
Rusou a
Slovenskom bola zmenená
v neprospech Československa. Po marcovej návšteve Beneša v Moskve
2.
apríla
1945
podala československá exilová vláda demisiu a
4.
apríla
1945
v Košiciach
inaugurovali novú vládu, v ktorej dominovali komunisti a ktorej personálne
zloženie bolo dohodnuté v Moskve.
Benešova
politika sa skončila prehrou. Česko¬
slovenská republika vstupovala do povojnového obdobia ako územne ochudob¬
nený satelitný štát Sovietskeho zväzu. Pred Československom sa črtala neveselá
perspektíva, že jeho závislosť na Kremli sa bude ďalej prehlbovať. Nemožno si
nevšimnúť, že
Beneš,
ktorý sa za
2.
svetovej vojny s veľkou dávkou energie
usiloval o to, aby bola v medzinárodnej politike prijatá zásada nedotknuteľnosti
predmníchovských hraníc Československa dal svoj súhlas k tomu, aby ju porušili
Sovieti. Túto skutočnosť však nechcel priznať, pretože by to znamenalo, že jeho
zahraničná politika sa skončila úplnou kompromitáciou a v konečnom dôsledku
by spochybnila jeho celú dovtedajšiu činnosť v úlohe obhajcu záujmov Česko¬
slovenskej republiky.
Preložil Dušan Segeš
|
| any_adam_object | 1 |
| author | Kamiński, Marek K. 1948- |
| author_GND | (DE-588)124155731 |
| author_facet | Kamiński, Marek K. 1948- |
| author_role | aut |
| author_sort | Kamiński, Marek K. 1948- |
| author_variant | m k k mk mkk |
| building | Verbundindex |
| bvnumber | BV035661662 |
| callnumber-first | D - World History |
| callnumber-label | DB2376 |
| callnumber-raw | DB2376.S65 |
| callnumber-search | DB2376.S65 |
| callnumber-sort | DB 42376 S65 |
| callnumber-subject | DB - Austria, Liechtenstein, Hungary, Czechoslovakia |
| classification_rvk | NQ 4675 |
| ctrlnum | (OCoLC)432629932 (DE-599)BVBBV035661662 |
| discipline | Geschichte |
| edition | Wyd. 1. |
| era | Geschichte 1943-1945 gnd |
| era_facet | Geschichte 1943-1945 |
| format | Book |
| fullrecord | <?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?><collection xmlns="http://www.loc.gov/MARC21/slim"><record><leader>02456nam a2200565 c 4500</leader><controlfield tag="001">BV035661662</controlfield><controlfield tag="003">DE-604</controlfield><controlfield tag="005">20091202 </controlfield><controlfield tag="007">t</controlfield><controlfield tag="008">090804s2009 |||| 00||| pol d</controlfield><datafield tag="020" ind1=" " ind2=" "><subfield code="a">9788375430806</subfield><subfield code="9">978-83-7543-080-6</subfield></datafield><datafield tag="035" ind1=" " ind2=" "><subfield code="a">(OCoLC)432629932</subfield></datafield><datafield tag="035" ind1=" " ind2=" "><subfield code="a">(DE-599)BVBBV035661662</subfield></datafield><datafield tag="040" ind1=" " ind2=" "><subfield code="a">DE-604</subfield><subfield code="b">ger</subfield><subfield code="e">rakwb</subfield></datafield><datafield tag="041" ind1="0" ind2=" "><subfield code="a">pol</subfield></datafield><datafield tag="049" ind1=" " ind2=" "><subfield code="a">DE-12</subfield><subfield code="a">DE-739</subfield><subfield code="a">DE-M457</subfield></datafield><datafield tag="050" ind1=" " ind2="0"><subfield code="a">DB2376.S65</subfield></datafield><datafield tag="084" ind1=" " ind2=" "><subfield code="a">NQ 4675</subfield><subfield code="0">(DE-625)128507:</subfield><subfield code="2">rvk</subfield></datafield><datafield tag="084" ind1=" " ind2=" "><subfield code="a">7,41</subfield><subfield code="2">ssgn</subfield></datafield><datafield tag="100" ind1="1" ind2=" "><subfield code="a">Kamiński, Marek K.</subfield><subfield code="d">1948-</subfield><subfield code="e">Verfasser</subfield><subfield code="0">(DE-588)124155731</subfield><subfield code="4">aut</subfield></datafield><datafield tag="245" ind1="1" ind2="0"><subfield code="a">Edvard Beneš we współpracy z Kremlem</subfield><subfield code="b">polityka zagraniczna władz czechosłowackich na emigracji 1943 - 1945</subfield><subfield code="c">Marek Kazimierz Kamiński</subfield></datafield><datafield tag="250" ind1=" " ind2=" "><subfield code="a">Wyd. 1.</subfield></datafield><datafield tag="264" ind1=" " ind2="1"><subfield code="a">Warszawa</subfield><subfield code="b">Wydawn. Neriton [u.a.]</subfield><subfield code="c">2009</subfield></datafield><datafield tag="300" ind1=" " ind2=" "><subfield code="a">305 S.</subfield></datafield><datafield tag="336" ind1=" " ind2=" "><subfield code="b">txt</subfield><subfield code="2">rdacontent</subfield></datafield><datafield tag="337" ind1=" " ind2=" "><subfield code="b">n</subfield><subfield code="2">rdamedia</subfield></datafield><datafield tag="338" ind1=" " ind2=" "><subfield code="b">nc</subfield><subfield code="2">rdacarrier</subfield></datafield><datafield tag="500" ind1=" " ind2=" "><subfield code="a">Zsfassung in engl., slowak. und tschech. Sprache u.d.T.: Edvard Beneš in cooperation with the Kremlin</subfield></datafield><datafield tag="600" ind1="1" ind2="4"><subfield code="a">Beneš, Edvard <1884-1948></subfield></datafield><datafield tag="610" ind1="2" ind2="7"><subfield code="a">Tschechoslowakei</subfield><subfield code="b">Exilregierung</subfield><subfield code="0">(DE-588)4205964-1</subfield><subfield code="2">gnd</subfield><subfield code="9">rswk-swf</subfield></datafield><datafield tag="648" ind1=" " ind2="7"><subfield code="a">Geschichte 1943-1945</subfield><subfield code="2">gnd</subfield><subfield code="9">rswk-swf</subfield></datafield><datafield tag="650" ind1=" " ind2="4"><subfield code="a">Außenpolitik</subfield></datafield><datafield tag="651" ind1=" " ind2="4"><subfield code="a">Polen</subfield></datafield><datafield tag="651" ind1=" " ind2="4"><subfield code="a">Sowjetunion</subfield></datafield><datafield tag="651" ind1=" " ind2="4"><subfield code="a">Tschechoslowakei</subfield></datafield><datafield tag="651" ind1=" " ind2="4"><subfield code="a">Czechoslovakia</subfield><subfield code="x">Foreign relations</subfield><subfield code="y">1938-1945</subfield></datafield><datafield tag="651" ind1=" " ind2="4"><subfield code="a">Czechoslovakia</subfield><subfield code="x">Foreign relations</subfield><subfield code="z">Soviet Union</subfield></datafield><datafield tag="651" ind1=" " ind2="4"><subfield code="a">Poland</subfield><subfield code="x">Foreign relations</subfield><subfield code="y">1918-1945</subfield></datafield><datafield tag="651" ind1=" " ind2="4"><subfield code="a">Soviet Union</subfield><subfield code="x">Foreign relations</subfield><subfield code="z">Czechoslovakia</subfield></datafield><datafield tag="651" ind1=" " ind2="7"><subfield code="a">Sowjetunion</subfield><subfield code="0">(DE-588)4077548-3</subfield><subfield code="2">gnd</subfield><subfield code="9">rswk-swf</subfield></datafield><datafield tag="689" ind1="0" ind2="0"><subfield code="a">Tschechoslowakei</subfield><subfield code="b">Exilregierung</subfield><subfield code="0">(DE-588)4205964-1</subfield><subfield code="D">b</subfield></datafield><datafield tag="689" ind1="0" ind2="1"><subfield code="a">Sowjetunion</subfield><subfield code="0">(DE-588)4077548-3</subfield><subfield code="D">g</subfield></datafield><datafield tag="689" ind1="0" ind2="2"><subfield code="a">Geschichte 1943-1945</subfield><subfield code="A">z</subfield></datafield><datafield tag="689" ind1="0" ind2=" "><subfield code="5">DE-604</subfield></datafield><datafield tag="856" ind1="4" ind2="2"><subfield code="m">Digitalisierung BSBMuenchen</subfield><subfield code="q">application/pdf</subfield><subfield code="u">http://bvbr.bib-bvb.de:8991/F?func=service&doc_library=BVB01&local_base=BVB01&doc_number=017716087&sequence=000003&line_number=0001&func_code=DB_RECORDS&service_type=MEDIA</subfield><subfield code="3">Inhaltsverzeichnis</subfield></datafield><datafield tag="856" ind1="4" ind2="2"><subfield code="m">Digitalisierung BSB Muenchen</subfield><subfield code="q">application/pdf</subfield><subfield code="u">http://bvbr.bib-bvb.de:8991/F?func=service&doc_library=BVB01&local_base=BVB01&doc_number=017716087&sequence=000004&line_number=0002&func_code=DB_RECORDS&service_type=MEDIA</subfield><subfield code="3">Abstract</subfield></datafield><datafield tag="940" ind1="1" ind2=" "><subfield code="n">oe</subfield></datafield><datafield tag="999" ind1=" " ind2=" "><subfield code="a">oai:aleph.bib-bvb.de:BVB01-017716087</subfield></datafield><datafield tag="942" ind1="1" ind2="1"><subfield code="c">909</subfield><subfield code="e">22/bsb</subfield><subfield code="f">09044</subfield><subfield code="g">947.08</subfield></datafield><datafield tag="942" ind1="1" ind2="1"><subfield code="c">909</subfield><subfield code="e">22/bsb</subfield><subfield code="f">09044</subfield><subfield code="g">437</subfield></datafield></record></collection> |
| geographic | Polen Sowjetunion Tschechoslowakei Czechoslovakia Foreign relations 1938-1945 Czechoslovakia Foreign relations Soviet Union Poland Foreign relations 1918-1945 Soviet Union Foreign relations Czechoslovakia Sowjetunion (DE-588)4077548-3 gnd |
| geographic_facet | Polen Sowjetunion Tschechoslowakei Czechoslovakia Foreign relations 1938-1945 Czechoslovakia Foreign relations Soviet Union Poland Foreign relations 1918-1945 Soviet Union Foreign relations Czechoslovakia |
| id | DE-604.BV035661662 |
| illustrated | Not Illustrated |
| indexdate | 2024-07-09T21:42:43Z |
| institution | BVB |
| isbn | 9788375430806 |
| language | Polish |
| oai_aleph_id | oai:aleph.bib-bvb.de:BVB01-017716087 |
| oclc_num | 432629932 |
| open_access_boolean | |
| owner | DE-12 DE-739 DE-M457 |
| owner_facet | DE-12 DE-739 DE-M457 |
| physical | 305 S. |
| publishDate | 2009 |
| publishDateSearch | 2009 |
| publishDateSort | 2009 |
| publisher | Wydawn. Neriton [u.a.] |
| record_format | marc |
| spelling | Kamiński, Marek K. 1948- Verfasser (DE-588)124155731 aut Edvard Beneš we współpracy z Kremlem polityka zagraniczna władz czechosłowackich na emigracji 1943 - 1945 Marek Kazimierz Kamiński Wyd. 1. Warszawa Wydawn. Neriton [u.a.] 2009 305 S. txt rdacontent n rdamedia nc rdacarrier Zsfassung in engl., slowak. und tschech. Sprache u.d.T.: Edvard Beneš in cooperation with the Kremlin Beneš, Edvard <1884-1948> Tschechoslowakei Exilregierung (DE-588)4205964-1 gnd rswk-swf Geschichte 1943-1945 gnd rswk-swf Außenpolitik Polen Sowjetunion Tschechoslowakei Czechoslovakia Foreign relations 1938-1945 Czechoslovakia Foreign relations Soviet Union Poland Foreign relations 1918-1945 Soviet Union Foreign relations Czechoslovakia Sowjetunion (DE-588)4077548-3 gnd rswk-swf Tschechoslowakei Exilregierung (DE-588)4205964-1 b Sowjetunion (DE-588)4077548-3 g Geschichte 1943-1945 z DE-604 Digitalisierung BSBMuenchen application/pdf http://bvbr.bib-bvb.de:8991/F?func=service&doc_library=BVB01&local_base=BVB01&doc_number=017716087&sequence=000003&line_number=0001&func_code=DB_RECORDS&service_type=MEDIA Inhaltsverzeichnis Digitalisierung BSB Muenchen application/pdf http://bvbr.bib-bvb.de:8991/F?func=service&doc_library=BVB01&local_base=BVB01&doc_number=017716087&sequence=000004&line_number=0002&func_code=DB_RECORDS&service_type=MEDIA Abstract |
| spellingShingle | Kamiński, Marek K. 1948- Edvard Beneš we współpracy z Kremlem polityka zagraniczna władz czechosłowackich na emigracji 1943 - 1945 Beneš, Edvard <1884-1948> Tschechoslowakei Exilregierung (DE-588)4205964-1 gnd Außenpolitik |
| subject_GND | (DE-588)4205964-1 (DE-588)4077548-3 |
| title | Edvard Beneš we współpracy z Kremlem polityka zagraniczna władz czechosłowackich na emigracji 1943 - 1945 |
| title_auth | Edvard Beneš we współpracy z Kremlem polityka zagraniczna władz czechosłowackich na emigracji 1943 - 1945 |
| title_exact_search | Edvard Beneš we współpracy z Kremlem polityka zagraniczna władz czechosłowackich na emigracji 1943 - 1945 |
| title_full | Edvard Beneš we współpracy z Kremlem polityka zagraniczna władz czechosłowackich na emigracji 1943 - 1945 Marek Kazimierz Kamiński |
| title_fullStr | Edvard Beneš we współpracy z Kremlem polityka zagraniczna władz czechosłowackich na emigracji 1943 - 1945 Marek Kazimierz Kamiński |
| title_full_unstemmed | Edvard Beneš we współpracy z Kremlem polityka zagraniczna władz czechosłowackich na emigracji 1943 - 1945 Marek Kazimierz Kamiński |
| title_short | Edvard Beneš we współpracy z Kremlem |
| title_sort | edvard benes we wspolpracy z kremlem polityka zagraniczna wladz czechoslowackich na emigracji 1943 1945 |
| title_sub | polityka zagraniczna władz czechosłowackich na emigracji 1943 - 1945 |
| topic | Beneš, Edvard <1884-1948> Tschechoslowakei Exilregierung (DE-588)4205964-1 gnd Außenpolitik |
| topic_facet | Beneš, Edvard <1884-1948> Tschechoslowakei Exilregierung Außenpolitik Polen Sowjetunion Tschechoslowakei Czechoslovakia Foreign relations 1938-1945 Czechoslovakia Foreign relations Soviet Union Poland Foreign relations 1918-1945 Soviet Union Foreign relations Czechoslovakia |
| url | http://bvbr.bib-bvb.de:8991/F?func=service&doc_library=BVB01&local_base=BVB01&doc_number=017716087&sequence=000003&line_number=0001&func_code=DB_RECORDS&service_type=MEDIA http://bvbr.bib-bvb.de:8991/F?func=service&doc_library=BVB01&local_base=BVB01&doc_number=017716087&sequence=000004&line_number=0002&func_code=DB_RECORDS&service_type=MEDIA |
| work_keys_str_mv | AT kaminskimarekk edvardbeneswewspołpracyzkremlempolitykazagranicznawładzczechosłowackichnaemigracji19431945 |